OTAVÍNKA

  Bylo nebylo, dávno tomu, odpoledne jsme si vyšli na procházku  a posadili se na lavičku   na kraji lesa. Říká se tam na Americe.    Povídali jsme si příhody z dětství i mládí a kupodivu příběhy     se téměř   kopírovaly. Pak přihopkala k lavičce veveruška  a vůbec se nás nebála. Hlodala oříšek, rozhlížela se a přišla i k  natažené ruce. Kdysi dávno, asi před deseti lety tady hopsala  veverka, které jsme říkali „ Sárinka“. Když jsem na ní zavolala,  trhla s sebou a přišla i k rohlíku a zbožně na něj koukala.    Nemohla jsem uvěřit tomu, že Sárinka je ještě na živu.  Přítel se tomu taky podivoval. Pomalu začalo zapadat  sluníčko a my jsme se odebrali na cestičku domů, protože těch  kroků či metrů bylo moc. Přes pět tisíc. Veverka šla chvíli  s námi, ale já jí pak řekla, ať vyleze na strom a zůstane tu,  protože by zpět těžko trefila. Čím více jsme se blížili  ...