OTAVÍNKA

  PŘESNOST  JE  VÝSADOU  KRÁLŮ  dalo by se tak nazvat dnešní sluneční ráno. Přesně v 9 hodin, když jsem vylezla  z výtahu, viděla jsem asi 300 m v dáli jít vnučku s kočárkem jak vezla malou  holčičku, která spala. Mám to štěstí, že když chodí vnučka s dětmi k lékaři  na  očkování nebo preventivní prohlídku, zastaví se v našem žlutém  domečku. Já  jsem sice byla rozčarovaná, že moje pravnučka zase spinká, ale má to tak zcela  pravidelně, že když ji maminka uloží do kočárku, tak za chvilinku spí. Usadily jsme se k vrbě na lavičku a když jsem předala dárečky, tak se malá probudila. Zprvu na mne mžourala rozespalýma očima, ale asi přemýšlela kam mě má zařadit, ale záhy si to uvědomila a začala se smát od ucha k uchu. A nejen na mě, ale i na hopsající zvířátko, které má srst barvy jejích vlasů.                   Pak upoutal její pozornost černý kocourek, který se tam taky promenádoval, ja...

  Bylo nebylo, dávno tomu, odpoledne jsme si vyšli na procházku  a posadili se na lavičku   na kraji lesa. Říká se tam na Americe.    Povídali jsme si příhody z dětství i mládí a kupodivu příběhy     se téměř   kopírovaly. Pak přihopkala k lavičce veveruška  a vůbec se nás nebála. Hlodala oříšek, rozhlížela se a přišla i k  natažené ruce. Kdysi dávno, asi před deseti lety tady hopsala  veverka, které jsme říkali „ Sárinka“. Když jsem na ní zavolala,  trhla s sebou a přišla i k rohlíku a zbožně na něj koukala.    Nemohla jsem uvěřit tomu, že Sárinka je ještě na živu.  Přítel se tomu taky podivoval. Pomalu začalo zapadat  sluníčko a my jsme se odebrali na cestičku domů, protože těch  kroků či metrů bylo moc. Přes pět tisíc. Veverka šla chvíli  s námi, ale já jí pak řekla, ať vyleze na strom a zůstane tu,  protože by zpět těžko trefila. Čím více jsme se blížili  ...