VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ

 

Bylo nebylo, dávno tomu, odpoledne jsme si vyšli na procházku 

a posadili se na lavičku  na kraji lesa. Říká se tam na Americe. 

 

Povídali jsme si příhody z dětství i mládí a kupodivu příběhy  

 se téměř  kopírovaly. Pak přihopkala k lavičce veveruška 

a vůbec se nás nebála. Hlodala oříšek, rozhlížela se a přišla i k 

natažené ruce. Kdysi dávno, asi před deseti lety tady hopsala 

veverka, které jsme říkali „ Sárinka“. Když jsem na ní zavolala, 

trhla s sebou a přišla i k rohlíku a zbožně na něj koukala. 

 

Nemohla jsem uvěřit tomu, že Sárinka je ještě na živu. 

Přítel se tomu taky podivoval. Pomalu začalo zapadat 

sluníčko a my jsme se odebrali na cestičku domů, protože těch 

kroků či metrů bylo moc. Přes pět tisíc. Veverka šla chvíli 

s námi, ale já jí pak řekla, ať vyleze na strom a zůstane tu, 

protože by zpět těžko trefila. Čím více jsme se blížili 

 

k městu, tím více jsme potkávali veselou mládež, která se 

ovíněná vracela k domovu. My byli taky veselí, ale spíše 

ze skutečnosti, že jsme potkali zvířátko, které známe 

povícero z pohádek.

                                                   (2. zelený nočníček)