OTAVÍNKA

  Oči se již nevrátí; můžeš je ale požádat o dlaně se slanou vodou v jiné dimenzi. II Můžeš, ale nemusíš jít a plahočit se od čerta k ďáblu; můžeš oči z alabastru naučit slzy profesionálně utírat do lemu hedvábné košile. Drobné nitě promění v šerpu pevně staženou kolem tvých boků. III A oči samotné jak v symbióze tmy budou plýtvat symboly; na rty nanesou jahodový džem, trny ostružin, dotknout se tvých stehen. Stezkou krutých vin šli všichni před námi. IV Zakazuji si na tvé oči myslet, na úsměv vzducholodí na molu, na dlažbu Kampy, na taneční kreace mých i tvých jeptišek. Prý si nás dají k večeři na oltářích Vesuvu. V Pak půjdu k dřevěné zpovědnici, budu hledat a posléze vyškrabávat do zdí poslední rty Publia Ovídia Nasa. Nevím, jestli mi to přinese uklidnění nebo novou cestu do vyhnanství. Necháš mě trpět ještě jednou znovu? Vladimír Stibor                 10. října 2025