OTAVÍNKA

  Jízda na duze, to je snad vtip? Jen po zásluze dokážeš uvěřit.   Je to svižná jízda, útěk do snu, podívej se zblízka, obarvi tu tmu.   V zatáčce to sviští, řítíš se skrz představivost, na zastávce příští vyčkává tvá budoucnost!   Podejte si ruce, pozdravte se mlčením, v nekonečné smyčce  závrať bývá poučením.   Když obrátí se svět a hlavou padáš dolů, to chceš umřít hned, najít věčnou svobodu.   Všude barvy, nikde chlad, kolotoč zábavy střídá stupnice nálad.   Jezdíme si v oblacích, držíme směr s ptáky, atmosféru v rozpacích přidržují mraky.   V duze střídají se odstíny, jeden je radostný, druhý šílený, okruh nebývá objízdný, míří od noci ke dni.   Zázraky se dějí, zázraky jsou duhy, nevěří jen děti, víra ctí i bohy. TOMÁŠ  PŘIDAL    

Tomáš Přidal Tam, kde se majestátní nebesa setkávají s pevnou vůlí zemské hmoty, existují (ne) určitě vzácná místa, příznačně nazývaná, mezi Nebem & Zemí. Najdete zde prameny horlivé mluvy, výsostně okázalé výjevy krásy, po jejichž spatření promění se vaše Osobnost, jakožto i srdce, a možná si uvědomíte, že Opravdoví, bytosti živé ve snech a přáních, dlící nad smrtelnými hříchy, zcela jistě a reálně prochází vašimi životy.  Opravdoví, milovaní i nenávidění, elegantní ve střetu světla & tmy, jasně zářící objekty tělesných zájmů i duchovní přitažlivosti zádušních modliteb. Opravdoví, Ti, jejichž poselství je úděl všeho, jejich slova jsou stejně nezpochybnitelná jako základy, držící v náručí tento svět & úcta k Vyššímu principu přidává punc lidskosti. 

Tomáš Přidal Markétě Popelkové, in memoriam (*6. 7. 1993 - † 27. 9. 2022) Tvá nádherná duše, ač ji nelze naoko spatřit, utkvěla ve střípcích  každému, kdo si Tě připomíná. Ony střípky přinášejí příslovečné štěstí, protože ten, kdo dokáže opravdově milovat, tomu zjeví se Osud v pravdě, zraňující i posilující naše vnitřní vesmíry.  Oka/ mžik , kdy vím, že jsi Tady je stejně povznášející jako křídla, která nosí andělské bytosti; není dne Zapomnění & tvůj odkaz Vítězství je Věrnost a Láska, která přetrvala s Tebou, a i když přihlížíš z jiného břehu, všechny nás spojuješ... Maki, děkujeme!

                                                   Doc. Mgr. Art. MONIKA  DUARTE  ŠTREITOVÁ                                                             ♥   27. září 1971   Šternberk                                          Flétnistka a profesorka příčné flétny na Univerzitě                                                                       v Evore (Portugalsko), kde působí ve vedení Escola   ...

 Ač jsem dnešní den měla naplánovaný trochu jinak a měli se v minigarsonce 13 sejít dva Tomášové ze zdravotních důvodů přišel pan básník. Druhý se omluvil, že je obklopen virem rýmy, bolestmi v krku a pod., čímž jsem odmítla jeho přítomnost z obav, abych se pak sama nemusela potýkat s podobnými zdravotními problémy.  Dvorní básník TOMÁŠ, který byl u lékaře, propojil návrat domů s návštěvou na Příčné. Vždy se na něj těším, protože jezdí jako Ježíšek s plným batohem časopisů a dobrůtek. Smutné je, že každá jeho návštěva tak rychle uteče, že najednou jsou tři hodiny pryč a chystá se na předposlední autobus. Někdy stačíme udělat si kafíčko, zhodnotit nějaké nové knížky, poslechnout nové písničky. Tentokrát jsem na tom byla moc bolavě a nemohla se postavit na nohy a tak ač on jako návštěva měla být  pohoštěna, poprosila jsem jej, aby nakoupil nějaké chlebíčky a dobrůtky, protože sama jsem nebyla  schopna chodit. Jsou to někdy trapnosti, ale, co se dá dělat. Ale zřejmě to ...

                                                                               Kráčím ulicemi myšlenek, za zády se uklání slunce, odchází v nebeské jasnosti, zapadaje do atmosférických hlubin.    Vcházím do cizí mysli, cítím, že jsem krokem dál, avšak, v blízké konstantě hvězd, v přátelském napojení s věčnou Září.   Ve snaze mluvit Staré & Nové zákony, zdám se slovem blíž, nebo sny ožívají s realitou?                                                                 Jak těžké souvětí dokáže                           ...

  V malbě slova vkládám do ticha úžas, dotýkaje se dlaněmi a pocity vlastních vzpomínek. Myšlenek, komponujících lásku hudbou vlastního dechu, rytmem splynutí dvou těl, v jedinečném darování vzpomněnek. Vzpomněnky hřejí jako dvě omámené srdce, setkávají se na společných vlnách & vždy tvoří krásu ve spojeních, která nelze zákonitě oddělit. Když matka dala život svému dítěti, nelze přemýšlet o zlu, ale o spontánním mateřství, jehož vrcholem je ochranná láska. Ve vzpomínkách se často ohlížíme, porovnáváme čas, utíkající vstříc našemu osudu, ovšem vzpomněnky nás vrátí do přítomného okamžiku, že jsme tady & teď , a smíření se s onou časovou konstantou, která pomine rychleji, než cokoliv jiného, je jediná autentičnost, vetkaná do našich pamětí palčivou jehlou pravdy, v uvědomění vzdáleno/blízké ne konečnosti.. .   TOMÁŠ  PŘIDAL

                                                                                  Věnováno Milanovi Ohniskovi, in memoriam (*16. 7. 1965 -  †3. 9. 2026 )   Básníci odcházejí, nikoliv jejich slova.   Stoupají strmě vzhůru, jako prach, zvednutý horkou dlaní.   Scházejí se se svými myšlenkami za druhými břehy fantazií.   Když opustí svět, dohořívá oheň, jakmile vychladne, naleznou pokoj bez dveří,   kterými se vchází ven, jako když sypeš duši po kouscích vesmíru, aby ses stal hodnotou paměti.                                                                ...