OTAVÍNKA

 

                            Z objektivu Vladimíra Stibora   "Kašperky nikdy nezklamou" (červen 2026)                              V mojí paměti z léta roku 1962, když jsem jela za láskou lesnickou . . .

 

Rozmlouvání před východem slunce Řekla mi Chystám pro tebe vyznamenání. Konec konců nemám si co rozmýšlet. Jsi jako prosťáček někde v lesích v houfu zatoulaných; jsi plný neklidu, ale nakonec pověsím na kliku ortel, co jsem už kdysi dávno podepsala. Řekla mi Udělám s tebou krátký proces. Nemusíš se bát, nešidím nikoho. Na rafičkách slunečních hodin posedávají skřivani, siváci půlnoci. Vidíš, jak mají tlustá bříška? Řekla mi Místo závisti a neklidu hledáš pilíře mostů, prorůstají mnou i tebou. Pak stojím v záhlaví, díváš se na mne. Ne všichni na zádech nosí své beznohé, své mrtvé pochovávají hlavou k východu. Říkáš mi Je v tom jen rituál a také atrium; neznámý host rozmlouvající s mluvící číší rudého vína. Už po ní natahuje ruku. Řekni, myslíš, že bych mu ji nepodala? Vladimír Stibor                                                          ...

        Chráněná krajinná oblast Šumava byla vyhlášena Ministerstvem školství a kultury                                                dne 27. prosince 1963 na rozloze 168 654 ha.  V roce 1975 Ministerstvo kultury ČSR upravilo zde podmínky ochrany přírody.  V březnu roku 1991 vyhlásila vláda ČR Národní park Šumava uvnitř dosavadní CHKO.   Tím se vlastně CHKO stala ochrannou zónou Národního parku a zároveň spravuje i další  nejcennější partie Šumavy – jako je Královský hvozd s Černým a Čertovým jezerem a Boubín ,  které se rozhodnutím politiků do národního parku Šumava nedostaly. Organizačně je správa CHKO začleněna do správy Národního parku, což je pro společnou provázanost činnosti výhodné.  Jednot...

  Zdaleka cítím vůni lesa a slyším vzdechy z podhůří Zvědavě sahám na nebesa z vrcholku hory  Pod kůží vzpomínky dosud teplem hřejí houbami voní do růží   Žijeme vlastně pro naději . . .                                                                                            (SM)                                       ( Z BB: Pozdní svítání. Kroměříž 2010)

  Vlahý letní večer a básnická sbírka Jindry Lírové   Vysoká tráva. Pohlazení po dušičce a  najednou se hluboko zasunuté vzpomínky derou na povrch. Před šedesáti lety jsme se s maminkou vypravily  za strýčkem do Prášil. Na Šumavě, když začne pršet, tak je to na delší čas. Byla to taková jakoby utajená cesta. Jméno Prášily se nesmělo téměř vyslovit a důvod jsem se dozvěděla až po roce 1990. Tenkrát se tomu občas říkalo i Hartmanice, ikdyž ty byly odtud poněkud vzdáleny. Šlo totiž o vojenský výcvikový prostor. Díky tomu jsem zřejmě i zkomplikovala strýčkovi život. Pravda říkal, že nesmím za drát, ale tam byly borůvky nejlepší a nikdo nikde, tak coby hloupá patnáctiletá slečna, samá ruka, samá noha ten drát nepřekročila. Najednou se ozvalo zlověstné "Co tady děláte? Tam se nesmí. Neumíte číst?" Nade mnou stál voják pohraniční stráže a vůbec se nesmál. !Půjdete s námi! " Kde se vzal tu se vzal další - jak se ukázalo, sledovali mě zřejmě delší dobu. Bandasku plnou borůvek...