OTAVÍNKA

  Tvůj okouzlující úsměv, hřejivý dotek na kůži, bytostně trvající láska, to je něco posvátného.   Pramení to čistě & klokotá touhou, v živých tepnách, jako proud znovuzrození.   Jsi důvodem mého života, příčina toho, že  opět  vstanu, když padám ke dnu, zachytím se těsně, než přijde tříštivý náraz...   A postavím radostně  tváří k tvým očím, v nichž dotknu se nekonečnosti i smrti.   Vím, že tvá posvátnost zří z upřímné lásky, vím, že jsi  ty  jako já, oba tvoříme autonomní vesmírnou Archu.   Jakmile měsíc překoná svítání, ve skrytu duší ztělesníme svá vlastní přání jako naše poslední.   Jako něco posvátného, čistšího, než je tichá modlitba, jež odejde z otisků rtů, ale nikoliv z našich pamětí.   Buďme nástroji posvátnými, jako spřízněné rytmy, které z nás  líbezně  vycházejí...     TOMÁŠ   PŘIDAL