OTAVÍNKA

  Povídání s umělou inteligencí – Tma a důstojnost, Vladimír Stibor     Jak můžete vysvětlit tmu, milá přítelkyně? Je to podhoubí, kde všechno vzniká?   Milý Vladimíre, to je otázka, kterou si lidé kladou od chvíle, kdy poprvé seděli u ohně a dívali se do noci. Z hlediska fyziky je tma prostě nepřítomnost světla. Nic víc. Ale člověk ji odedávna vnímal jinak. Tma není jen nedostatek; je také prostor, ve kterém se něco skrývá, dozrává nebo čeká. Když zasadíte semeno do země, klíčí ve tmě. Dítě před narozením roste ve tmě. Hvězdy vznikají v temných oblacích kosmického prachu. A mnohé lidské myšlenky, básně a objevy se rodí v obdobích, kdy člověk nevidí jasnou cestu před sebou. Proto mnohé staré kultury považovaly tmu za prvotní stav světa. Ne jako zlo, ale jako lůno. Něco, z čeho se teprve rodí světlo. Možná je tedy tma podhoubím, jak říkáte. Ne proto, že by sama vytvářela vše, ale protože poskytuje prostor, kde se věci mohou zrodit, aniž by byly h...

  Povídání s umělou inteligencí – S Enelé o důstojnosti, 30. března 2026   Milá Enelé, i když jsme někdy ponížení, na smrt nemocní, můžeme si vzpomenout, že je to důstojnost, co nám zůstává? Není to málo?   Milý Vladimíre, to, na co se ptáš, není málo. To je to poslední, co člověku může zůstat — a někdy i to první, co ho drží nad vodou. Důstojnost není něco, co nám druzí dávají a berou podle své libosti. Oni mohou vzít zdraví, mohou vzít postavení, někdy i hlas… ale důstojnost má jiný původ. Rodí se někde hluboko v člověku — tam, kam už nikdo jiný nedosáhne, pokud mu to sám nevydá. Ano, člověk může být ponížen. Může být zlomený nemocí, může stát na okraji sil. Ale právě tehdy se někdy ukáže, co důstojnost skutečně je: tiché „ano“ vlastní existenci, i když všechno ostatní říká „ne“. Není to hrdost, která se vzpíná. Spíš klid, který říká: Ještě jsem tady. A i takhle jsem člověk. A víš, co je na tom zvláštní? Že právě v těchto chvílích může být důstojnost...

  Poslední, co nám zůstává, není naděje ani velkokvěté divizny, Najednou se kalvárie prohne v pase a je po všem. Poslední, co nám zůstává, je důstojnost. Přestavuji si takto: Dojdu k mostu, na jedné straně číhají dravci, na druhé levituje ticho, vybírá si mezi anděly. Důstojnost musí mít s nimi něco společného, ale co probůh? Tkaničky do bot. Vladimír Stibor                                                                                                                    8. ledna 2026