Skrz prsty deště natahuje slunce přízi, do vlasů padají teplé paprsky zbožné víry, radost i útěchu onen blízký dotek nabízí, předává pokoru & duši punc drahé síly! Zatímco ve větru bouřná ozvěna kvílí, sjednotíme ji - jako myšlenky i čas, co stane se, proběhlo okamžikem před chvílí , jako sprinterský Osud i nenadále překvapený úžas. Uháníme s bouří v zádech, provází ji jasný měsíční svit, hmatatelně cítíme prudce rozjetý nádech, strach v nás umírá, láska přeje si o žít. Víme, že symfonické orchestry slunečního deště s měsíční bouří, přetrvávají znělou krásou vnitřního vesmíru a světů, je to něco, čemu jsou lide vděční, i když různá úskalí zakouší, i v kladení budoucích otázek: Opravdu sami, mimo Zemi, jsme tu? TOMÁŠ PŘIDAL