OTAVÍNKA

Pošli mi svého anděla; může být klidně zdaleka, rád mu na zápraží ustelu. II Pošli mi svého anděla, může být bez rukou, bez těla, jen mu nech drobet laskavosti, ať mě políbí, ať mi klidně zláme všechny kosti, ale až potom. III Pošli mi svého anděla; může stát na nejvyšší skále, připravovat kacíře, milovat tmu i její dvorní žháře. IV Pošli mi svého anděla, svého Lazara i Marka Aurelia, k němuž se bála vrátit smrt. Ta křivonohá a nevyléčitelná s plachetkou o drobné prosila. V Pošli mi svého anděla a budu vědět, že z jednoho kmene stromu je vydlabaná celá galéra; v ní sítě rybářů a lovci zlatých znamení. VI Pošli mi svého anděla; víš, jak si ho k sobě připoutám? Políbím ho na oči, sčesám mu vlasy do čela. Přece bys neplakal. Ta, co je před námi, nikdy nám ublížit nechtěla. VII Pošli mi svého anděla, může mi zarývat prsty do zad, až syknu bolestí. Může šeptat o své nejstarší lásce. Konečně dospěla. Vladimír Stibor                      ...