O NAPĚTÍ
Už mi nikdo nepíše; pražádný stín, který by se měnil v toulavé mraky, neklesá na schody kalvárie. Obnažují se tu divizny, nebe tak nějak hořce a drobně pláče. Už mi nikdo nepíše; podsvícená klávesnice klečí u okna, stěžuji si na otlačená kolena, zalévá svým potem převislé pelargónie. Nad nimi krouží v žlutočerných hábitech sršni. Nabídli sami od sebe rituál o nezabíjení. Už mi nikdo nepíše. Stará knihovna nepraská ve švech; uchovává si tomu navzdory vzorky DNA rudé skvrny z naplaven bolesti a písků potoka Cedron. V těch místech vlhnou hliněné tabulky z Ninive a pouštní prach rozpíná křídla. Už mi nikdo nepíše; ani pisálci ani tiskoví mluvčí. Ani z mých milovaných hor a ještě uctívanějších řek nevycházejí žebráci, bílí jeleni, laně s nalomenými hroty šípů v blízkosti svých životů. Napětí, ach ano, je cítit mnohem hlubší. Vladimír Stibor ...