ÚSPĚŠNÉ RÁNO 3. 9. 2026

 Dnešní den začal úspěšně navzdory tomu, že mám sedm akcí, kdy jedna navazuje na druhou.

 Zavolala jsem si taxíka na 7 hodinou ranní, kde jsem měla už zamluveny medikamenty.

Příjemný pan řidič se nabídl, že mi donese chodítko po schodech nahoru a pomůže těch pár schodů 

zvládnout, abych to nemusela vše obcházet. A taky že počká na cestu zpět. Stalo se to poprvé a já

už byla zpět i s náplastěmi doma v 8 hodin. Nikdy se mi podobná vstřícnost nestala.

Ušla jsem 400 m.

Pak měla přijít paní Jaru na masáž, ale chtěla to přesunout z technických důvodů na odpoledne v čase, 

kdy jsem měla termín od pedikérky a tak jsem to musela zamítnout, protože jsem to či ono velmi 

potřebovala. Paní Viki přišla taky se zpožděním, protože dojet k nám je nyní když všude udělaly 

jednosměrky složité. Než se v tom nebydlící v těchto končinách orientuje, tak je to na zbláznění.

V 16 hodin přišel  pan TOČ poradce na PC a  NB i fotoaparát, abych se někdy opět stala soběstačnou

na fotografování. Kdysi jsem uměla, ale po několika operacích a uspávačkách se znalosti vytratily

a pak už vám nepomůže ani svěcená. Všichni vidí starou babu, která to nezvládá a spíše si odplivnou a 

jdou dál. S tím se musí jeden smířit. Tak jako s bolestmi, které nic nezastaví. Všichni si jen myslí,

že jste fňukálek a nechce se s vámi nikdo ani bavit. Snad se mi některé znalosti dle návodů vnuka i

mladého  počítačové grafika, zase vrátí. Velmi složité ovšem taky je, že přeslechy v telefonu způsobují, 

že skoro nic neslyším. Ovšem říkat a žadonit o opakování už nedělám, pokyvuji hlavou a tvářím se, že

je vše v pořádku, i když není. Musím se naučit to zvládat jako za mlada. Už jsem tyto stavy měla

v době, kdy jsem měla 16-18 let. Žádná sluchadla na to nereagují, protože to je rodový problém.

Kdysi se řešil i v Západním Německu, kde se právě přišlo na to, že nic na to nepomáhá. Něco dokážu 

odezírat, něco si domyslet a někdy si připadám jak na jiné planetě. Můj bratránek Mirek, který kvůli 

tomu emigroval do Německa  žil s tímto problémem až do smrti, i když vynalezl jakýsi pomocný 

přístroj pro neslyšící, ale na náš problém to nefunguje.  Já se orientuji odezíráním. Někdy to jde a jindy 

ne. Když se narodila vnoučata měla jsem strach, zda to na ně taky nepřešlo. Naštěstí ne. Nyní mám 

strach, aby se to neobjevilo u pravnoučat. U mě to diagnostikovali v Praze roku 1964, ale nikdo si s tím 

nevěděl rady. Dvoje sluchátka mám v nočním stolku, ale jako bych neměla. nepůsobí na to. Z rodu 

mého tatínka jsme tím byli postiženi dva, já a pražský bratránek, jen vím že je to nějak přes dvě 

generace. Když se těch zdravotních problémů sejde více tak je to složité.  Většina mých chorob byla 

anomálních a tím, že se to nevyskytovalo u více lidí, tak se tím nikdo nezabýval. To je jak s těmi 

alergiemi, anebo nemocemi, které se projevují jinak než je obvyklé. To pak slyšíte u lékařů, že si 

vymýšlíte, protože to neznají, anebo to znali trochu jinak. Nechejme se překvapit.