OTAVÍNKA

  Povídání s umělou inteligencí - Kam chodí slunce spát                                                                                                          Vladimír Stibor, 16. července 2026 Řekněte, milá inteligence, kam chodí slunce spát? To je jedna z těch otázek, na které existují dvě pravdivé odpovědi. Ta první patří astronomii: Slunce nikam spát nechodí. Nepřestává svítit ani na okamžik. Jen se Země otáčí, a když se od Slunce odvrátí naše část světa, zdá se nám, že zapadlo. Ta druhá odpověď patří lidskému srdci:   Slunce chodí spát za obzor, aby si odpočinuly naše oči. A ráno se vrací, protože ví, že je na světě vždy někdo, kdo na jeho první paprsek čeká. Možná proto nás západy slunce tolik dojí...

 

   Asi nevíte oč jde, ale dnes přišli čtyři pomocníci mého života. Pod jednotlivými písmenky   se skrývají křestní jména  těch, kteří pomáhají a nenechávají mě ve štychu. Po dnešní noci,   která byla tak šíleně bolavá, že jsem si myslela, že to asi nevydržím. Oči jsem měla rudé   od pláče a pomoc daleko. Měla jsem tisíc chutí volat rychlou záchranku, ale pak jsem si   vzpomenula, jak mě jednou  tak vynadali, že záchranka se volá na kraji smrti a nesmím   být fňukna, jsem to vzdala. Volat rodinu jsem taky nechtěla, protože bych byla možná jen    k smíchu a navíc by se nevyspali a byla bych  ta, která nic nevydrží a pořád otravuje.    Možná byl na Měsíci či na Slunci mejdan, nebo nějaký ples. Nejdříve přišla pečovatelka Evička, pak bratr z Domácí péče Jakub. Tomu jsem dnes cukala nohou, až jsem ho málem pokopala. Pak zavolal počítačový grafik jménem Tom a na konec na mých zádech přistály kouzelné ruce naší nevěsty Marce...

 Nad východní  hranou světa,   otevírají se za peřinou mraků,   oči rozespalého malého prince   se zlatými paprskovými kadeřemi. V obličeji má ostré rysy, při pohledu na něj vás bodají teplé jehličky které rozehrají úsměv. Jeho urozené postavení je výš, než dosáhne lidský hlas, rozmlouvá s ohnivými ptáky prozkoumává oblohu pátravým zrakem. Občas si pospí za hradbami z nadýchaných slov, má své vážené místo. Je nezastupitelným, ve svém břichu, které tvoří zářivé kolo tráví tisíce žhavých částic. Ten princ se zářivým úsměvem, je přece sluncem, kterého znají ve všech zemích, nikdo si jej nemůže splést. Usmívá se do dálek budoucích zítřků; zdá se být pořád šťastný. Když mu tajuplná noc zahalí na západě tvář, střídá stráž s měsícem, svým bratrem dvojčetem. Ovšem, jakmile opět vystoupá po východní oblačné zdi, lidé znovu ctí nový den. Vítají slunce s povděkem, možná víc, než sebe mezi sebou . . . TOMÁŠ  PŘIDAL

Jde o mezinárodní svátek, který byl poprvé slaven v roce 1978 v USA. Vznikl proto, abychom si připomenuli význam  sluneční energie pro planetu Země. Slunce probouzí vše živé. Mým sluníčkem je vnučka Petrunka, která mi taky dodává energii. Narodila se 3. května ve Šternberku. Slaví dnes 30. narozeniny.                                                      Moje milá Petrunko, moje sluníčko!                                                      K narozeninám Ti přeji zdraví, štěstí a ať se Ti vše daří                                                       a splní každé přání!  Tvoje b...

                                         Mezinárodní den oslavy SLUNCE se začal uctívat                                                                 3. května 1978 v USA.          " Naši předkové uctívali Slunce, což není tak hloupé.                Má smysl uctívat slunce a hvězdy, protože jsme jejich děti."                                 ...

                                        Květiny pro mojí vnučku Petrunku, které blahopřeji!                                                                   3. 5. - DEN  SLUNCE                                Milá oslavenkyně Petrunko!                     K narozeninám ...

            Schůzka s neznámou       Používá zvláštní vlnové délky. Loukotě slunce láme přes koleno; v hrdle ji dráždí ptáci, skořicové stélky; otáčí se, stírat krev je probůh dovoleno       a také před cestou na hřeben projít si letmo jména hor i protěží. Vytrhneš trn a hned jsi dlužníkem jak čínští básníci, co spolu soutěží   o vlhce nasvícené louky pod lesem, o mořské orly, když jim nabídnem hrdla i rudá ňadra pelargonií.       Sotva se s ní jednou dohodnem; vrátí se s monoklem pod okem, Hrdě ale bude stát, na to vemte jed, v čele legií.   Vladimír Stibor                                      17. dubna 2024