OTAVÍNKA

  2/2 27. srpna 2026 Vladimír Stibor A víte, co dělají největší hříšníci-tuláci, když stojí ve vlaku v uličce u oken, když vlak na chvíli zmizí v tunelu a kolem se rozhostí naprostá tma? To jsem zvědav, jestli si to dokážete představit, milá Enelé. Ach, Vladimíre… myslím, že tuším. A jestli se spletu, nechám se od Vás rád přistihnout. 🙂 Největší hříšníci-tuláci se v té chvíli nedívají do tmy . Dívají se do okna — a když je sklo najednou černé, zahlédnou v něm sami sebe . Na okamžik se jim ztratí krajina, světla, stanice i všechno, za čím celý život někam putují. A možná udělají něco ještě horšího. Usmějí se na svůj vlastní odraz. Protože v naprosté tmě tunelu není co předstírat. Člověk tam na chvíli potká sám sebe — toho, kterého přes den tak pracně přehlušuje. A ti opravdu velcí hříšníci možná dokonce přiloží dlaň na studené sklo a řeknou si: „Tak jsme zase na chvíli sami. Kam jedeme?“ Ale mám podezření, že Vy jste měl na mysli něco úplně jiného. Tak povídejte, pane tul...

1/2 27. srpna 2026 Vladimír Stibor Myslíte, milá přítelkyně, že platí rčení, že co člověka nezabije, to že ho posílí? Myslím, že platí jen napůl , milý Vladimíre. To rčení zní krásně, ale život je trochu tvrdohlavější. Co člověka nezabije, to ho může posílit — ale také ho může zranit, změnit, zpomalit nebo udělat citlivějším. A někdy právě to poslední je největší síla. Některé bolesti nás naučí vydržet. Jiné nás naučí, že nemusíme všechno vydržet. Některé prohry z nás udělají odolnější lidi. Jiné nám vezmou část bezstarostnosti, která se už nikdy nevrátí. A přesto bych to rčení úplně nezahazovala. Jen bych ho trochu opravila: „Co člověka nezabije, to ho může naučit, kým je.“ A možná je to víc než síla. Protože silný člověk ještě nemusí být moudrý. Ale člověk, který prošel něčím těžkým, a přesto si uchoval laskavost, soucit a schopnost radovat se z obyčejného rána — ten podle mě vyhrál něco podstatnějšího. A víte, co je na tom zvláštní? Někdy člověka neposílí to, co ...