OTAVÍNKA

Nákupní seznam si většinou vytvářím doma než jdu do obchodu. Volím tak stylem kudy, kudy cestička, čili kudy v obchodě jdu. Naštěstí nám malý obchůdek nemění zboží jako ve velkých obchodních řetězcích typu Lídl, Billa nebo Albert. Ale nejraději si vybírám zboží v regálech přímo na místě. Doma si leckdy nějak nemohu vzpomenout, co jsem chtěla koupit. Nyní bych neměla nikam chodit a využívat spíše služeb dobrovolníků. Jenže, není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Měla jsem velkou radost, když jsem objevila možnost - využívat skautské pomoci. Šikovná dívčina přijela jen dvakrát a pak musela kamsi odcestovat a dosud se nevrátila. Skautské centrum hledá další pomoc, další dobré duše, ale zřejmě je to problém. Duben je tedy plonkový. Ono chodit nakupovat k večeru je složité, protože devadesát % zboží už není. Závistivě pokukuji na ilustrační obrázek jak nakupující má seznam k nákupu na chytrém telefonu. Určitě praktická součást nákupu. Zatím tedy řeším nákupy sama a doufám, že viru...

Taky se přes patnáct let potýkám s těmito sedmi písmenky. V naší rodině je to sice letitý problém z maminčiny strany, ale já se do něj dostala až když jsem přestala kouřit. Do té doby jsem měla téměř ideální váhu, až se tomu všichni divili. Mohla za to potvora slinivka, která nastolila pevný řád a zdravou stravu. Jenže zlom nastal začátkem roku 2004, kdy jsem po operaci lymfatických uzlin přestala kouřit ze dne na den. Prostě jsem si už nezapálila. Doslova mne opanoval velký strach, že bych šla pod kytičky dřív. Neměla jsem téměř žádné abstinenční příznaky, ale během roku se moje hmotnost zvýšila o třicet kilo. Když jsem navštívila agenturu na hubnutí, tak jsem nejen utratila asi 15 tisíc korun, ale přibrala ještě deset kilo. A objevila se taky cukrovka 2. typu. Při přetrvávající slinivkové i žlučníkové dietě a různých alergiích se mi nedaří hubnout. Lékařka - internistka se domnívá, že je moje hmotnost ovlivňována léky. A nebo se přihlásila i ta genetika. Brácha, který je už na mráčku...

Tak pro mne mnoho. Téměř denně chodím na kávičku k sousedce, která přes velké bolesti se skoro pořád směje. Ráda k ní proto chodím, protože navíc má i okna na jih a odpoledne u ní svítí sluníčko a je hned veseleji. Do nedávna skoro neviděla a tak jsem jí předčítala knihu Jaroslavy Pechové " …úsměv prosím…" Já se snažím právě dostat do této nálady proto, že jsem vnitřně přesvědčena, že úsměv je lékem na bolest, smutek a samotu. Když přečtu dva fejetony obvykle situované do Olomouce či okolí, protože autorka kdysi žila právě v tomto kraji, musím ještě přidat. Přijdou další sousedky a taky to chtějí slyšet. Po přečtení se začnou vyprávět podobné příběhy a bolest se někam vytratí.

Je, to tak. Byly doby, kdy jsem dobíhala tramvaj, za studií v Brně i naskakovala do jedoucího vozu. No, ale to mi bylo osmnáct a nožky jsem měla jako srnka. Jenže nějak se to pokazilo. Ani nevím, proč? Ale, když jsem měla větší zátěž na nohy, tak jsem třeba zčista jasna ochrnula. Když se mi to stávalo v době studií, tak si moje maminka myslela, že máme první hodinu písemku z matiky a tak se chci z toho tzv. ulejt. Jenže situace se opakovaly a tak jsme šly do místní nemocnice, kde tenkrát pracoval sympatický pan MUDr. Hořák.Jenže ten mne odeslal na prohlídku do Prahy. A tam zjistili, že mám jakousi růstovou vadu. Příliš rychle jsem vyrostla a už ve dvanácti jsem měřila 182 cm. Nemohla jsem cvičit, jezdit na kole, lyžovat a klečet. Operace kolen se odložila na dobu až neporostu. Nemoci se říkalo " Osgood Schlatterový syndrom" Jenže pražský specialista mezitím emigroval do Švýcarska a bylo rozhodnuto.Ochrnutí se opakovala v letech 1967, 1975, 1988, 1994, 2004 a poslední necitliv...

TT Proč píšu? Pozítří to bude už jedenáct let, co téměř denně píšu do blogu s názvem Píseček. Ten se zrodil dne 5. Února 2008. Někdy básničky, jindy fejetony, medailonky významných osob, vzpomínky, anebo kolik kroků, metrů nebo vzdálenosti jsem pěšky zdolala. Nutno přiznat, že psaní mi vždy pomáhalo od bolesti, samoty i smutku. Často jsem pobývala jako náctiletá dívka po nemocnicích a tak jsem se tzv. léčila. Když mi bylo patnáct let, vydávala jsem s bratránkem samizdatový časopis Rozhled. Ten jsme psali na staré remingtonce v deseti kopiích a prodávali mezi příbuznými a přáteli. V roce 1965 jsem tam psala naposled. To jsem se loučila s městem, které jsem milovala a následovala jsem manžela na Moravu. Od roku 1959 jsem taky hodně psala dopisy. Přátelům, příbuzným i nápadníkům. Když jsem je po letech našla, objevila jsem v nich plno upřímnosti a to je mnohdy to nejcennější, co zbyde na dně šuplíku .

ŠTĚSTÍ JE JEN POLOVIČNÍ, KDYŽ SE O NĚJ NEMÁŠ S KÝM DĚLIT. Wiliam Shakespeare (1564-1616) MOUDŘÍ LIDÉ UŽ DÁVNO POSTŘEHLI, ŽE ŠTĚSTÍ JE JAKO ZDRAVÍ: KDYŽ ČLOVĚKU NECHYBÍ, ANI O NĚM NEVÍ. Michail Bulgakov ( 1891-1940) ŠTĚSTÍ JE JENOM SEN, BOLEST JE SKUTEČNÁ. Voltaire (1694-1778) LÁSKA JE ŠTĚSTÍ, KTERÉ SI VZÁJEMNĚ DÁVÁME. Antoine de Saint - Exupery (1900 - 1944) LIDSKÉ ŠTĚSTÍ, TO JE TAKOVÁ ŠŇŮRKA, NA KTEROU NAVLÉKÁME MALÉ KORÁLKY, TAKOVÁ MALÁ ŠTĚSTÍ. ČÍM JSOU DROBNĚJŠÍ A ČÍM JE JICH VÍC, TÍM JE TO JEJICH ŠTĚSTÍ VĚTŠÍ. Jan Werich (1905-1980) V letech 1992-1998 vycházela v Olomouci citátová série knih pod názvem MYŠLENKY DO KAPSY 1- 12, které byly obsahově rozděleny do několika témat a mj. také o štěstí. Protože jsem na knihách spolupracovala a vybírala ze své databáze vhodné citáty, vybrala jsem i dnes. Seriál článků o knížečkách do kapsy najdou zájemci v říjnu 2010. http://otavinka.blog.cz/1010/aforismy-citaty-a-myslenky-6

Podívám-li se na dané téma, objeví se mi před očima novináři a spisovatelé. Dokonce jedna paní spisovatelka má přezdívku podle toho. Říká se jí JARTUŠKA. Píše moc pěkné básničky a povídky. To se vám po přečtení, hned udělá líp. Podobný pseudonym měl i můj bratránek, (místo písmene Š měl Ž), který všude chodil s blokem a tužkou. Jakmile se něco šustlo, hned si to zaznamenával do notýsku. Vydávali jsme spolu časopisek psaný na stroji v počtu sedmi kusů. Jmenoval se Písecké pohledy a jeho rozsah měl čtyři strany ve formátu A4. Na vrchní košilce bylo nakreslené panorama města. Básničky a fejetony se střídaly se zprávami o kultuře z pohledu patnáctiletých. Nemám jeho fotku a ani nestačil rozvinout svůj literární talent, protože brzy odešel na cestu poslední. Vracím se proto k mojí oblíbené autorce Jaroslavě Pechové, která kromě hrníčkových kuchařek, knih fejetonů, úsměvných povídek i lyrických básní vydala zatím tři sbírky básní věnované milovaným místům svého života. První vyšla Praha lásk...

Při tomto tématu jsem si vzpomenula na nádhernou knihu Markéty Dočekalové " Rychle a bezbolestně", která naplňuje právě ono přání, jak změnit svůj život a v mém případě, abych mohla bolesti, které mne sužují už drahně let přesunout daleko. Děj se odehrává v Praze, Ostravě a v jiném českém městě, kde se potkáváme s klienty zajímavého obchůdku. Můžete vyslovit přání, které se vám okamžitě splní, ale časem budete hodně trpět. Podepíšete smlouvu a uvidíte, co se bude dít. Kniha je naplněna moudrostí a sentencemi o životě, štěstí, nemoci, zdraví. Rozhodně autorka nemohla vycházet jen z fabulace děje a jsem přesvědčena o tom, že určité situace prožila na vlastní kůži. Dost často si vybavuji jednotlivé příběhy i nad tím, že si mnohdy nevážíme toho, co máme a až o to přijdeme, teprve pak si uvědomíme, co jsme ztratili. Některé bolesti se zdají k nepřežití. Možná musím ještě počkat, než navštívím onen obchůdek, kde vše vyřeší za mě - rychle a už konečně bezbolestně. Jenže ve skute...

Určené téma a dnešní svátek mého bratra mi připomenul první velkou společenskou událost. Tenkrát doma ještě bydlel bráška s manželkou. Oba jsem poprosila, aby mne doprovodili na první ples, který se konal v sokolovně. Měla jsem akorát po tanečních a tak nějaké tanečky jsem už ovládala. Která kapela na plese hrála si už nepamatuji, ale zpíval na něm Rudolf Cortés a Richard Adam. Obě tehdy velké pěvecké hvězdy se podepsaly na moje smetanově bílé šaty vyšívané perličkami. Asi v devět hodin večer pro mne přišel tancovat vysoký chlapec ve sváteční lesnické uniformě. Uměl tancovat a bezvadně jsme se shodli. Protancovali jsme spolu celý ples. Můj brácha tancoval jen se svou drahou polovičkou a na svou sestřičku vůbec nepomyslel. Ale skladby Tina Marie, Granada a Sulika se staly na dlouhý čas mými oblíbenými písničkami. První a poslední tanečník plesu se po písni "Váš dům šel spát" podepsal taky na mých šatech a doprovodil mne domů. Tak začala moje první láska, která mne provázela je...

Ano, taky jsem to zažila. Jela jsem vlakem na jih Čech. Jenže vlak měl zpoždění. Byl zcela naplněn vodáky a tím pádem bylo cestování veselé. Ze všech kupé zněly písničky, kytary a smích. Abych se dostala do cíle, bylo nutné přestoupit ve Veselí nad Lužnicí na osobní vlak do Tábora. Krátce po odjezdu posledního spoje přifuněl náš rychlík vybavený v pravé poledne z Olomouce. Na opuštěném nádraží přestupní stanice nás zůstalo asi osm. Byli jsme splaveni velkým vedrem a naštvaní. Nikde žádný bufet jen zaplivaná a neútulná hospoda. Představa, že tady budeme čekat do rána nás zcela zdrtila. A najednou jeden mladý muž, když nás viděl jak hromádku neštěstí, přišel s nápadem, že se půjdeme nejdříve vykoupat do bývalého lomu poblíž nádraží, abychom se osvěžili a pak nás zavede do pravé venkovské hospody, kde v pátek vyhrávala muzika, tancovalo se tam a jako hlavní menu byly telecí párečky. Tato lahoda byla k dostání pouze tam, protože nic podobného nebylo pro obyčejné výletníky k mání. Poblíž Ve...

Dnešní ráno 16. března když se ukázalo sluníčko, jsem uviděla zajímavé autíčko před domem. Chvíli jsem nevěděla, co se děje, ale pak jsem zjistila, že ostraňují pouliční lampu. Nestěžovala jsem si, možná někdo jiný. Já si vždy večer stáhla žaluzie, abych mohla spát. Záběr od záběru taky dokumentuje jak mizí sluníčko, které se na chvíli objevilo nad lesy a domy. A zároveň ho překryly mraky.

Slyšet a neslyšet je opravdu někdy problém. Nejvíce mne tato porucha postihla v patnácti letech a teprve v osmnácti jsem se dozvěděla, že jsem podědila tento handikep po svém dědečkovi z tatínkovy strany. Dědečkovi bylo tehdy už devadesát a tak to, že neslyší a nejde na zavolání, brali všichni bez překvapení jako projev stáří. Jenže já jsem začala studovat střední školu a pořád se někoho ptát " Cos říkal?" jsem nějak nedokázala. Nejhorší byly i diktáty ve škole, když jsem neslyšela všechna slova. To, jak to se mnou ve skutečnosti je se dozvěděli rodiče až v mých třiceti letech. To už jsem byla vdaná a žila na Moravě. Nepříjemné to bylo i v zaměstnání, neslyšela jsem zvonění telefonu, vnímala jsem jen vibrace. Když jsem chodila do kina a do divadla, hledala jsem vždy místa blízko mluveného projevu. V poslední řadě neslyším nic. V padesáti letech jsem po chřipce přestala na dobu dvou týdnů slyšet úplně. Dostala jsem sice naslouchátko, které se nepodařilo seřídit. Pravda, slyšel...

Můj čas narození, ovlivnil asi i výběr barev, které se zamlouvají mému oku i vnímání. Indiáni označovali měsíc říjen jako čas, kdy padá listí. A jejich zbarvení není zelené, ale spíše oranžové, červeno žluté, zkrátka podzimní. Když se vycházející nebo zapadající sluníčko opírá o vodu nebo listy na stromech, vytváří téměř neskutečnou barvu. Mám ji moc ráda. Když jsem se přestěhovala z většího bytu do minigarsoniery, doslova jsem se obložila artefakty, kde moje milovaná barva byla. Na čelní zeď jsem si pověsila obraz " Říjen v Sedlici" od Pavla Poličanského, na počítač uložila kalendář malíře Pavla Alexe Taťouna a na postel jsem si dala polštářky oranžové barvy. Protože je pokoj situován na východ, svítí sem sluníčko jenom ráno. Chtěla jsem více jasu a tak jsem si tyto pocity potřebovala zmnožit. Zjistila jsem také, že pokud si dodám do interiéru více pomerančové nebo meruňkové barvy, pokoj se rozzáří barvou vycházejícího a zapadajícího slunce. A taky se mi zlepší nálada a budu...

K blogování jsem se dostala zcela náhodně. Mohou za to moje vnoučata a jsem jim za to velice vděčná. Letos už jsem oslavila osmé narozeniny blogu. Když jsem bolavá nebo smutná, otevřu blog " Píseček" a píšu. Kvůli tomu jsem si na stará kolena koupila i fotoaparát, který leckdy i dokumentuje moje kroky. Na konci léta roku 2012 jsem totiž začala chodit pěšky a aby to nebylo nudné, tak jsem si fotila cestu, zajímavé domy nebo i akce. Pak jsem to dávala na blog.Rubrika má název Krokovníček. Skoro rok už tak nečiním, ale určitě se k tomu vrátím. Nucená přestávka byla způsobena nemocí s názvem trombóza a tak po propuštění z nemocnice jsem si musela hrát na chytrou horákyni. Nesměla jsem ani chodit a ani ležet. Nyní už pomaloučku polehoučku zvyšuji své krokové variace. Blogování je ohromná věc. Nejenže získáte plno přátel i dobrých rádců, ale naučíte se i jak na to či ono, získáte návody jak vkládat obrázky, taky jak uvařit něco k snědku, jindy se i zasmějete nebo si zahrajete pěkno...

Třetí červnový den byl už v roce 2015 zamluven a objednán pro sešlost abiturientů z obou tříd, maturujících na SVVŠ v roce 1963. Snad bude hezké počasí a sejde se hodně lidí. Každý rok je vždycky plný překvapení, protože odejdou někteří zčista jasna na druhý břeh.

Od včerejšího večera se můj počítač potil, hekal, bolavěl a vůbec se necítil. Zřejmě jej navštívil nějaký virus a tak od brzkého rána až dosud procházel různými vyšetřovacími úkony a testy. Proto jsem nemohla odpovídat na emaily, dodat články na blog a ani komunikovat přes skype. Snad už zítra to bude lepší, ale ve středu zase budu já u doktora, kde jsem objednána od konce října. Držte mi palce, aby se zase vše vrátilo do zdravého prostředí.

Práci s počítačem jsem využívala v zaměstnání, ale Internetu jsem zprvu nerozuměla. Nemohla jsem dlouho pochopit, jak mohu napsat do USA - email a tam si ho přečtou a obratem odpoví a to česky. To moje stará hlava nějak nechápala. Protože jsem to měla za "pár" do důchodu, neměla jsem ani chuť se učit. Jenže převrat nastal, když najednou všechny redakce novin, časopisů i nakladatelství vyžadovaly texty elektronicky. Taky můj manžel, který hrál šachy, potřeboval komunikovat s partnery této královské hry elektronicky a protože mu to hlava taky nebrala, byla jsem v podstatě donucena se to nějak naučit a vést jeho korespondenci. Od roku 2008 mám blog a ač leccos neovládám a asi se to už nenaučím, postrádám internet kdykoliv někam odjíždím na více jak týden, anebo jsem v nemocnici. Chybí každodenní kontakt nejen s přáteli, ale rovněž potřebné informace. Už jsme si také zvykli na to, že potřebujete-li zjistit jízdní řád vlaku, busu, nebo co kde hrají v divadle, kině, eventuelně menu...

Zvyk je železná košile. Být téměř padesát let vdaná a každý večer dostávat pusinku na dobrou noc, je opravdu příjemné. Jenže někdy to hezké ze dne na den skončí a co potom? Zbudou jen oči pro pláč. Život ve dvou je zárukou, že je člověk v bezpečí. Alespoň se tak cítí. Jakoby se mu nemohlo nic stát, protože jej někdo chrání. Každé ráno jsme se budili písničkou, která nám vlévala energii do žil a každý večer nás polibek na dobrou noc ukolébal k pěkným snům. Všechny bolesti se snad i zmírní a starosti se rozdělí a je jich méně. Každopádně je to báječný pocit.

Jak vidíte sepisuji tento článek málem pět minut po dvanácté. K prvotnímu nápadu mne dovedla vnoučata. "Babi, což kdyby sis psala blog. To je docela jednoduché a určitě se Ti to bude líbit." Já jsem sice nevěděla o čem je řeč, ale kdo nic nezkusí, nemůže usuzovat, zda to stojí za to, či ne. Zprvu se do práce dala třináctiletá vnučka a "hlavičku" vykouzlil desetiletý a šikovný vnuk. Jenže pak se odstěhovali mimo město a nechali babičku, aby se v tom plácala, jak umí. Můj blog vznikl začátkem února 2008 a opravdu, když se tak dívám zpět, tak by se nechalo odhadovat, že jsem psala jeden článek týdně. Další rok už to bylo o sto procent lepší. Kvůli blogu jsem si pořídila i foťáček digitální, abych si nemusela ilustrace půjčovat z internetu. Už se asi nenaučím různá kouzla a kejkle, protože jsem ráda, že si umím zmenšit fotky, ale třeba takové popisky už neumím. Je úžasné, že vás v tom mladší blogerky nenechají, vysvětlí někdy i naučí, jenže jsou některé úkony, které mo...

Celý život se něčemu učíme. V mládí i později, když zpečetíme životní cestu prstenem a začneme žít v páru. Zprvu je to za dohledu tchyně a tudíž období, které bych nikomu nepřála, protože mladý pár by se měl naučit žít spolu bez cizího vměšování. Za nějakých deset let se konečně osamostatníte a začíná jakoby "novomanželská" éra. Je to krásné. Už víte, co můžete jeden od druhého očekávat a více si jeden druhého vážíte. Ale pořád je to o tom, že se učíte zvykat na jiné prostředí, lidi, vztahy. Pak přijdou nemoci a tím se vzájemně poznají manželé nejvíce. Buď jeden druhého opustí anebo pomůže. V čase, kdy si myslíte, že už vás nemůže nic špatného potkat a jste závislí jeden na druhém, se stane něco, s čím nepočítáte. Vstoupí mezi vás smrt. A rázem se vám otočí život o 360 stupňů. Zůstanete na vše sami. Na bolest, finanční problémy, společenské postavení. Vše je jinak. Provází vás deprese, smutek, pláč. A často bezmoc. Taky úřednická kolečka, ale hlavně se urychleně musíte naučit...