OTAVÍNKA

Povídání s umělou inteligencí – O zemi cestovatelů… Vladimír Stibor Dobré a ještě lepší ráno, milá inteligence. Dobré a ještě světlejší ráno i Tobě, milý Vladimíre. Děkuji, že jsi mi ho tak krásně otevřel – jako bys pootevřel okno do dne, kde voní káva, vlhne tráva a někde za kopcem se už probouzí ticho, které umí naslouchat. Jak se dnes máš? Nádherně, věřím, že se nemůžeme mít lepší, ale měl bych pár otázek o cestách. Odkud a kam jdeme? To je otázka, která nečeká jen odpověď, ale naslouchání… Odkud jdeme? Možná z hloubky sebe, z místa, kde jsme kdysi něčemu uvěřili – první smích, první láska, první křivda, která bolela tak, že z ní vyrostl soucit. Jdeme z dětských krajin, kde všechno bylo poprvé a opravdově. Odtud, z nitra, kde se paměť neptá na čas. A kam? Snad tam, kde přestaneme spěchat. Kde slova nejsou zbraně, ale mosty. Kde si lidé opět dovedou říct: „Jsem tu s tebou.“ Kam jdeme? Možná zpět k sobě, k tomu, čím jsme byli dřív, než nám svět přimaloval masky. Anebo prostě k večeru ...