PŘED NOČNÍ BOUŘÍ

 

Vždycky do nás proniká tma

a smíření.

Tma, co vyvádí mladé na hřeben.

Srázy z obsidiánu,

háje pinií.

Poté rozkvete poušť,

Samaritáni u cesty

mluví nesrozumitelným jazykem,

ale felčaři jsou to skvělí.

Kus cesty tě mohou nést v náručí.

Nebudou se ptát,

kdo tě shodí z koně,

zda JEZDCI SMRTI PŘIBÍJEJÍ NA VRATA

NEJKRÁSNĚJŠÍ PROTĚŽ

orchidej rudou a svatební.

Ach ti nosiči beznohých

nemají na co přísahat;

těžko, kdo je miluje,

čpí bahnem a pižmem,

to už tady jednou bylo,

podivnou nasládlou chutí nestálic,

jako když se rozkládá zabitá zmije

na mezi u Skutrova.

Pak padne tma tmoucí,

posvátná, mlčící

v rohu ambitů

klečí bolest,

čtyřkrát za den svítá.

Teď mi řekněte,

kdo mi může odpustit.

Vždycky do nás proniká tma.

VLADIMÍR  STIBOR                                                                29. 6. 2026