ROZJÍMÁNÍ U OTAVY

 

OTAVA

Tomáš Přidal

 

 

 

Pouštím slova po vodě,

slova o lásce a svobodě.

 

Prý v ní hoří kameny,

Jak? Voda pokrčí oběma rameny.

 

Tam, kde poklidně si pramení,

milá Otava dá poutníkům znamení.

 

Protéká Pískem od věky věků,

lidé ji ctí ve slávě i v pokleku.

 

Jediné, čeho si libuje,

že ji každý bezmezně miluje.

 

Miluje tak, že když do ní kamenem (u)hodí,

propluje Charón se svojí podsvětní lodí.

 

Potěžká očima v rukou Tvůj Osud,

sveze Tě životem, jak nikoho dosud.

 

 

 

 

Ve slově smrt nabídne příměří & milost,

s Otavou drží směr (i její bohatou minulost).

 

Otavo, svědkyně dávných časů,

nedej šedi dnů a plyň si v jasu.

 

Jasné je více než pohled čirý,

Otava miluje a drží se své víry.

 

Víry v ní točí se?

Možná v životě čas...

I člověk mýlí se,

jak jeho ospalý hlas.

 

                                             Tato báseň je upomínkou na jednu knihovnici,

                                              která v roce 1962 byla v písecké knihovně

                                                    na praxi a já tam chodila na brigádu.

                                      Její dcera  si nepřeje, abych se o ní kdekoliv zmiňovala,

                                      ale velmi ovlivnila moje rozhodnutí studovat knihovnictví.

                                       Dnes by měla narozeniny a řeka Otava jí velmi okouzlila.

                                        Kamarádily jsme se, pocházela z Olomouce a když já tam

                                        byla v roce 1965 na praxi, tak mě vzala na Šibřinky, kde

                                              jsem se seznámila s nastávajícím manželem.  

                                                              Často a ráda na ní vzpomínám.

                                                             ČEST  JEJÍ  PAMÁTCE!