KNIŽNÍ LAHŮDKA OD VLADIMÍRA STIBORA

 

STIBOR  Vladimír   MALÁ  KNIHA  O  ODPUŠTĚNÍ

Před 5 lety vyšla pozoruhodná kniha, kterou napsal, editoval a ilustroval Vladimír Stibor.

Vyšla v roce 2021 ve vydavatelství Václavy Ryskové v Karlových Varech, má 126 číslovaných

stran a ISBN  978-80-907822-7-3 . Je brožovaná a skrývá v sobě plno vizí, nadějí, symbolů

a moudra od 32 autorů. Kromě úvah, rozhovorů a esejí zde najdeme i básně tří autorů

Aleny Klímové-Brejchové, Marie Kofroňové a Lucie Ottové. Další autoři jednotlivých příspěvků se

vyjadřují k tomu, abychom v sobě nehýčkali zlo, hledali cesty, jak odpouštět to zlé, protože život

je krátký a je třeba se radovat, abychom pěstovali, byť i malou kytičku pro dobro, které nám dodá

sílu a životodárnou energii. Budeme-li v sobě pěstovat dobro a odpuštění, udržíme si déle zdraví.

Odpouštět bychom se měli učit už od dětských let, abychom se naučili, kdy a proč odpouštět.

Toto slovo najdeme ve Starém i Novém zákoně, v modlitbě, v antických dějinách.

         Protože miluji pohádky, zaujal mě „Pohádkový dědeček“ Vítězslavy Felcmanové na str. 26-

28. Tam je tolik moudrosti a pravdy, že to doslova pohladí nejen malé, ale i velké čtenáře.

Např. „Nejtěžší je přece odpustit především sobě. Odpustit si své temné myšlenky a zatvrzelé srdce. Odpustit si své sobectví a sebestřednost.“

Rozhovory o odpuštění s Jindřichem Štreitem, najdeme na str. 39-40. Zde je nádherná

myšlenka. „K odpuštění se dostáváme životními zkušenostmi“ a též „Láska nás učí

odpouštět.“

      Povídání o odpuštění, Romana Szpuka má 9 str. a i zde najdeme nezapomenutelné

věty. „Odpuštění provází všechny druhy lásky…Ta duchovnější se ukrývá v náručí

milovaného, vede duši zpět do tichého zálivu, tam kde hvězdy svítí slavnostně nad

hlubinou, odpuštění hledá bezpečí.“ A samozřejmě mě zaujal rozhovor s Jiřím Žáčkem

na str.66-67, kde se uvádí: „I kdybych odpustil, vlastní ušlechtilostí bych se nedojímal.

Člověk se má dojímat činy svých bližních, ne svými.“ A taky dvouverší básníka:

„Odpusť sám sobě, a pak odpusť Bohu,

že nám všem věčně nastavuje nohu.“

                                   Možná, že nám Bůh, pokud existuje, tu nohu nastavuje z lásky.“

(s. 67).

A hned jsem přešla na stránky jeho kamaráda Karla Sýse Láska trvá i za hrob (str. 104-105).

„Odpouštění je nedílnou součástí života. Kdybychom neodpouštěli, staly by se z nás náklaďáky skutečných i zdánlivých křivd.“

„Každý den něco někomu odpouštíme, a někdy o tom ani nevíme. Prostě na příkoří zapomeneme. Odpouštění je vrozené, je sebezáchovné, jinak bychom se usoužili.“

„Když milujeme nešťastně, když nás láska zklame, většinou neodpouštíme, protože láska

-        i marná – trvá až za hrob. Láska se zkrátka řídí jinými zákony – pokud vůbec nějakými

-         než odpouštění.“

 

Akademický malíř, ilustrátor, pedagog Ivan Bukovský ovlivněn křesťanskou kulturou, řeckou

mytologií a judaismem ve své umělecké tvorbě píše i ve své úvaze na str. 29 „Čeština je jazyk

neobyčejně tvárný a rozlišuje mezi odpouštěním a odpuštěním. Odpouštění je proces do jisté

míry očistný a zušlechťující, který může trvat i velmi dlouho, zatímco odpuštění je čin a závěr

procesu. Obé má očistný charakter. Je tedy v našem osobním zájmu, v zájmu našeho duševního

zdraví umět odpouštět. Umět se dívat na svět a lidi kolem sebe s radostí a laskavýma očima.“

Ani nevíte, jakou radost jsem měla, když jsem tuto nádhernou knihu dostala k svátku letošního

srpna. Kniha má patnáct černobílých fotografií z křesťanského života z objektivu Vladimíra

Stibora. Co jméno, tak lahodný citát, ale nelze psát všechny. Udělat takovou knihu byl určitě

náročný   umělecký zážitek. Je to kniha, ke které se stále vracíte, protože vás i vnitřně posiluje.