SKLEPNÍ VZPOMÍNKY

 

Když jsem si dnes na státní svátek svatého Václava roku 2026 četla časopis RYTMUS  

ŽIVOTA z 21. 9. – tak po článku o Halině Pavlovské

„Rány, posměch a cizí ruka na stehně…“ se mi vybavila vzpomínka

na strašidla ve sklepě. Měla jsem pět let a chodívala jsem do sklepa, kde kromě uhlí byl 

velký regál se zavařenými kompoty a uloženou zeleninou v písku, jakož i police 

s jablky 

zimními. Maminka mě tam posílala, abych přinesla to či ono. Bydleli jsme v přízemí, a 

tak do sklepa vedlo jen šestnáct schodů. Osm ke vchodu z domu a dalších osm  ke 

dvorku. Chodívala jsem tam ráda až do doby, než jsem potkala v uličce pana domácího, 

který měl zřejmě ohromnou radost, že může malou holku vystrašit. Objevil se z čista 

jasna a udělal „bububu!“

Já se tak lekla, že jsem upustila zavařené jeřabiny na zem a utíkala jsem s pláčem honem 

za maminkou, plakajíc, že je dole ve sklepě bubák. Pan domácí František Š. se tomu

  náramně smál a nemohl pochopit, čeho se ta blonďatá holčička tak lekla. 

Faktem však je, že jsem dobré tři roky sama do sklepa nešla. Vždy, i když jsem tam šla 

s maminkou nebo s tatínkem, jsem opatrně našlapovala a byla jsem zabalená do šátku, 

aby mě nikdo nepoznal, a hlavně to velké strašidlo. Byl to vysoký šedovlasý děda a měl 

hluboký hlas. Můj tatínek mě vždy chlácholil, že strašidla nejsou a že to byl jen pan 

domácí, ten podivín, který nám zakazuje krmit husu v kůlně na dvoře, nebo skákat 

nakresleného panáka před domem a rád si hraje na zloducha, ale defacto zlý není. Jen

mu to dělá radost, když se ho bojí děti. Ale svá vnoučata nestraší, to jen ostatní děti 

v domě. Jeho manželka zase strašila větší holčičky, tedy mě v době mých patnácti až 

sedmnácti letech. Otevírala moji poštu, tedy obálky, které nosila listonoška a byly na moje 

jméno. Vždy tvrdila, že to "slečně Haničce" předá. Jenže nejdříve si je odnesla domů, nad 

párou otevřela, přečetla a pak donesla mojí mamince se slovy: “Paní sousedko, Vaší 

dceři přišlo milostné psaníčko. To byste neměla podporovat. Co taková mladá holčina 

má si co psát s takovým klukem, vždyť je to darebák a honí každý míč na plácku!“ Já 

jsem pak mamince vyčítala, že otvírat cizí poštu se nesmí a je to trestné a co je vlastně 

komu do toho, že mi někdo píše. Jenže paní domácí byla velmi malá paní a velmi mě 

záviděla moji výšku, protože ona měřila 148, kdežto já 182 cm. Co ona by za to dala! 

Každá jsme si přála jiné rozměry. V malém městě je to problém i slzy někdy tečou zcela 

zbytečně.