O MÝCH UČITELÍCH
Měl jsem báječné učitele;
učili mě klanět se slunci,
do půl těla být nahý,
i když šedivák
u kostelní zdi
nařezával hluchavkám
bělostná hrdla z titanu a zinku.
Stejně jak všem malířům.
Pak přišli impresionisté,
sólisté podzimu,
chlapečkové,
co hnětli ptáky z nilské hlíny;
házeli je vysoko do vzduchu,
aby se už jednou probůh naučili létat.
Vzápětí se objevili tesaři střech
a milovníci chlévů,
co podupávali nohama
a chvěli se,
zda mistr bude s nimi spokojen.
Moji učitelé přicházeli ve vlnách
jako vlny tsunami.
Udeříme jen jednou,
říkali,
poté naplaveniny i sépiové kosti stáhneme zpět.
Jako z pódia té naší kapličky.
Ale abys nás neproklínal,
pravidla zkázy i zborcení jsou jednoduchá.,
možná jsou i na pořadu dne.
Zde je první nástin
nebo nástřel?
Zvířata zneklidní, ptáci nejinak.
Oči začnou prchat do hor.
Moře sestoupí,
pak znovu se obnaží,
na obzoru začne narůstat mořská hora.
V novinách napíší,
že tisíce mil daleko
na sebe narazily oceánské desky.
Sáhly si až na samé dno.
Vladimír Stibor 18.
listopadu 2026

Komentáře
Okomentovat