O MÝCH UČITELÍCH

 

Měl jsem báječné učitele;

učili mě klanět se slunci,

do půl těla být nahý,

i když šedivák

u kostelní zdi

nařezával hluchavkám

bělostná hrdla z titanu a zinku.

Stejně jak všem malířům.

 

Pak přišli impresionisté,

sólisté podzimu,

chlapečkové,

co hnětli ptáky z nilské hlíny;

házeli je vysoko do vzduchu,

aby se už jednou probůh naučili létat.

Vzápětí se objevili tesaři střech

 a milovníci chlévů,

co podupávali nohama

a chvěli se,

zda mistr bude s nimi spokojen.





Moji učitelé přicházeli ve vlnách

jako vlny tsunami.

Udeříme jen jednou,

říkali,

poté naplaveniny i sépiové kosti stáhneme zpět.

Jako z pódia té naší kapličky.

Ale abys nás neproklínal,

pravidla zkázy i zborcení jsou jednoduchá.,

možná jsou i na pořadu dne.

 

Zde je první nástin

nebo nástřel?

Zvířata zneklidní, ptáci nejinak.

Oči začnou prchat do hor.

Moře sestoupí,

pak znovu se obnaží,

na obzoru začne narůstat mořská hora.

V novinách napíší,

že tisíce mil daleko

na sebe narazily oceánské desky.

Sáhly si až na samé dno.

 

Vladimír Stibor                                                                                        18. listopadu 2026

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

VALENTÝN - 14. 2.

ÚNOS EVROPY. . .

LÝDIE MÁ SVÁTEK