MĚŘIČKA ČASU

Ta, co nás sleduje,

má v očích lehký tik -

pak sama sebe zraňuje,

ale jen málo, musí v tůni štik

vylovit tu pravou, nejdravější.

Místo obětí přinese své příběhy,

kořeny olší, slunce nejjasnější;

růžence prolnou do mlhy.

Zůstane jen řeka a díky bohu poutníci;

nemluví, pozvedávají pravici

na znamení křehké a žádostivé tmy.

Za oknem místo bílých jelenů černí poníci

spásají třezalkové háje, trávu metlici.

Nádech a výdech, nic mezi tím, jen varhany.

Vladimír Stibor                     19. července 2024