VÁNOČNÍ ZASTAVENÍ

 

 

Sněhobílé píšťalky

znějí zákoutími lesů,

uspávají zvěř k zimnímu spánku;

brzy opět naberou sílu čile vstát.

 

Mladé tenoristky

nabízejí teplo hlasu

osamělým i hluchým;

k milostnému naslouchání.

 

Dítka štěstěny

zbožně hledí ke hvězdám,

vroucně si přejí vidět zlatého čuníka;

přec dětská fantazie není slepá.

 

 

Vločky, poklidně snášející se

k zemi – ty vidíme všichni,

někteří i cítíme, stejně jako lásku

k rodině, která je díky Vánocům upevňována.

 

V pilíři Vánoc

je postaven kámen lásky,

té, jež vyvěrá z podstaty duše;

teple smáčí povrch radosti…

 

 

Jsou to slzy štěstí,

to, co neumí dát každý,

ale o to víc si toho vážíme;

vážíme si darů, které dostaneme

 

jen jedinkrát.

 

Zastavte, už (z)voní

příjemný závan

Ježíškova zvonečku.

 

Tiše,

ať nevzbudíme

svítání.

 

 

Píše celá řada lidí, že se jim básničky líbí, ale že jim nejdou napsat komentáře.

Já s tím mám taky problémy. Možná je to od majítelů adventní bonus. Pochvalu

napsala meilem Hanka z Podkrkonoší.