VLAKOVÉ OPOJENÍ
Teměř týden jezdí kolem vláčky vozící zajímavé lidi z místa na místo.
Nejde o turistiku jako takovou, ale spíše dostat se na jedno místo,
z kterého se budou v daný čas, srocovat lidé do skupin a pak si něco
povídat, anebo slavit. Možná půjde o výměnu názorů nebo rad jak to
či ono vnímat. Největší šanci na společné téma mají archeologové,
historici, umělci, spisovatelé, folkloristi a sběratelé lokálních pověstí.
Někdy přijede vláček s dvaceti lidmi, jindy se čtyřiceti, ale taky jen
se třemi. Záleží na tom odkud jedou.
Dvorní básník letošního roku napsal báseň o místě, které nemá pevný
bod, ale je to místo, kde pobývá rád, také tam tvoří i se setkává s těmi,
kteří spolu s ním dokáží vzpomínat na trvalé hodnoty tohoto světa.
Taky o nich píše, zvláště o těch, kteří už nejsou na zemi, ale spíše na
nebi, ale rádi na ně stále vzpomínáme. Někdy zastaví vláček, z kterého
vystoupí několik známých osobností a jiní třeba jedou dál, či se neradi
zapojují do společenství nebo kolektivní činnosti.
Možná proto, aby pasažéři se dostali na určité místo potají, nikým
nesledováni, Však víte, že lidé jsou různí a jiní. Mnozí povahově
nesdílí stejné názory, nechtějí se nechat fotografovat, dokonce ani
nemají zájem, aby se o nich někde psalo či dokonce vědělo. Jenže
jsou tací, kteří nechtějí nic, ale pak se zase zlobí, že nikdo nepřipomenul
jejich zásluhy. Svět je někdy prapodivný. Pochodovala jsem s dříve
narozenými hanáckou krajinou, která je rovná téměř jako stůl a kdo
se v ní nenarodil, musí se stále učit zvyky, jazyk i povahové rysy, aby
pochopil mentalitu těch, kteří jsou rodáci a patrioti. Jsem ráda, že
básník, který otevírá každou neděli okénko s kocourem Luciáškem
bude moci pokračovat tam, kde já bych musela skončit nebo dobrý
záměr na dlouho přerušit.
Komentáře
Okomentovat