MILEVSKÉ SLUNEČNÍ HODINY

 

Ti,

co nepřicházejí,

jsou nepřicházeči.

Proč neodpustit

a navíc ještě trápit sám sebe.

Pak se objeví vizionáři,

umělecká inteligence,

ta nejjednodušší,

co zatím není zpoplatněná,

nakonec se zatřpytí náušnice

kdysi dávno ztracená v autě

a žhnoucí dodnes milováním.

 

Vše do sebe zapadá;

vyschne řeka Pád,

zprůhlední se tma,

v milevském klášteře děkan Jakub

 

se pootočí ke slunečním hodinám.

Nadme se pýchou

a řekne

Chtěli mě potrestat,

když jsem se zapletl s místními malíři.

Ustál jsem to.

 

Vladimír Stibor                                          1. února 2024