DOBA SE MĚNÍ,

 

Doba se mění, láska a přátelství zůstává...

 

 

Vezmu do dlaní hrom se sluncem,

ozářím rytmem tvé mladé zkřehlé srdce,

jako zbloudilá kapka prokličkuji labyrintem, 

s povděkem políbím, co dříve chutnalo trpce.

V tvé levé ruce zřím pravou podobu lásky a přátelství,

držíš ji v úchopu, jako věčný tisk dvou sblížených osob,

doba se mění, však víš, žít v pohádce je naše tajemství,

 

láska byla nám souzena a smrtí bude až náš rozchod.

Tak pochop, že to, co zůstane

je navěky zapsáno do kroniky hvězd,

 

a i přesto, že slovo z úst podané

skončí v prázdnu - jako prach niterných vesmírných cest.

To vše je tak překrásné,

 čisté a něžné,

v touze chtít skály i hory zdoláme,

sílu ducha & bod lásky si střežme!

Nebývá úplně zhola běžné,

ač někdo může, samozřejmě, namítat,

mezi muži vyjadřovat se z citů k jedné slečně,

zprvu ten plamínek nechat pomalu plát a následně rozdmýchat.

 

..

A ještě pomaleji ponechat uzrát čas, ba skoro nedýchat,

doba se mění, avšak ne někoho milovat a mít rád!

 

 

 

TOMÁŠ  PŘIDAL