PROČ NEMOHU SPÁT?
Poslední dobou špatně usínám, anebo chce se mi spát spíše nad ránem.
Děje se tak po covidovém trápení. Chtěla jsem usnout už kolem 21. hodiny,
ale pořád jsem myslela na šachovnici, o které psal mladý básník Tomáš
Přidal. Ustavičně se mi v hlavě skládaly jednotlivé figurky a různá zahájení
nebo obrany. Můj muž coby novomanžel dostal nápad, že svou mladou
manželku naučí hrát šachy. Představy mohou být různé, ale realita je jiná.
Každý den jsme proháněli mozkové závity po šachových polích, protože
jinak jsme se nemohli k sobě ani přiblížit, stále jsme byli pod dohledem
manželovy maminky, s kterou jsme bydleli v jednom bytě. Asi za tři měsíce
se mému choti zdálo, že bych mohla hrát šachy za jejich klub a přihlásil
mne na okresní turnaj. Ale nějak se zapomenul zmínit mojí maličkosti.
Vzpomínám na to dnes, jakoby to bylo včera. Dokonce se pro mne zastavil
v knihovně, protože turnaj začínal v 17 hodin a knihovna byla otevřena až
do osmnácti. Šel za vedoucí, abych mohla odejít dřív. Přísná paní šéfová
vůbec neváhala a hned byla pro, abych odešla, když jde o velké překvapení.
Co navykládal můj šachový partner k propuštění nevím, ale spiklenecky na
něj mrkla a šli jsme do Národního domu, kde v poschodí byl sál a stoly se
šachovnicemi.
Jenže neměla jsem hrát s manželem, ale s nějakou paní, zkušenou hráčkou.
Jenže ona paní se nedostavila a já tím pádem vyhrála kontumačně.
A pak přišla jiná paní a tak jsme hrály. Za chvíli se přišlo k mému
stolečku podívat několik soupeřů mého muže a po chvíli i on sám.
A za chvíli jsem slyšela rozhovor hráčů na téma já a šachy. " Ty ta Tvoje
paní je dobrá, co ona hraje, to je španělská obrana?" Můj muž kolem
dokola chodil po špičkách, aby mne nerozptyloval a světe div se,
já tu hru vyhrála. Jak a proč, ví jen ten nahoře. Asi mne vedl
Amorův šíp.
A tak se stalo, že jsem za ženy okresní přebor v roce
1966 vyhrála. Dokonce o tom vyšel ve Stráži lidu článek. Můj
drahoušek se naparoval jak se mu podařilo připravit hráčku
z rodiny, k tak skvělým výsledkům.
Když jsme přišli večer domů, okamžitě vyndal na stůl šachy.
Chtěl, abych mu tu vítěznou partii přehrála. Velmi se divil,
že nevím jak, to přeci nelze, abych si to nepamatovala.
Já to opravdu neprožívala jako můj drahoušek, který
tuto královskou hru ovládal. Po něm to podědil syn,
který taky závodně hrál, ale horší bylo vysvětlit členům
klubu, že se nebudu hře nadále věnovat.
Člověk za života vyhraje dost soutěží a turnajů. Někdy ani neví jak. Ty jsi se zasloužila o tvoji oblibu mojí osobou. A tento příběh je příjemný. Tak hraj jen dál, ještě tě čeká dost zdařilých soutěží se sebou samou a s lidmi. Přeji ti příjemnou poslední srpnovou neděli ☺ ♥
OdpovědětVymazatTo je opravdu zajímavý příběh. Muži rádi překvapují a my ženy se s tím vždycky musíme nějak se ctí vyrovnat ☺
OdpovědětVymazatSvatka
To byl ale krásný sen. Já Tě, Haničko, obdivuji, že si to tak perfektně pamatuješ. Já když se ráno probudím po noci, když se mi něco zdálo, při nejlepším si pamatuji z etoho snu jen to základní, určitě ne podrobnosti.
OdpovědětVymazatMilá Ježurko!
VymazatTo nebyl sen, to se opravdu událo před 55 lety. Jen se mi ta vzpomínka vysunula na povrch
po přečtení básně Šachovnice.
No, mně se zase vysunula vzpomínka na to, jak mě - 16 letou v sanatorce při malé ležené učil hrát šachy juniorský mistr republiky Honza (škoda zemřel mlád .-srdeční vada). Po několika partiích jsem ho úplně náhodou porazila a on to chudák nemohl pochopit. Zřejmě nedával pozor, já jsem prostě tahala jak se mělo a chránila "figurky". Prostřední syn pak s mnou občas hrával doma a chodil do šachového kroužku pár let. Nic ale slavného nedosáhl, pokud vím.
OdpovědětVymazatSe spaním to mám podobné, hůře usínám a ráno bych spinkala,la,la
To je moc hezká vzpomínka.
OdpovědětVymazatLibuše
OdpovědětVymazatTo je životní situace, o které se dá říci: To nevymyslíš! Prostě přišla a odešla. Zůstala na ni příjemná vzpomínka.