NEJTIŠŠÍ DEN V ROCE
Dvacátýdevátý březnový den
vyjadřuje smutek a pokání
pro památku úmrtí
mojí maminky
Je to už jedenadvacet let,
co odešla na cestu poslední
Bylo nevlídno, vál ledový vítr
a cesta za maminkou byla zpožděna
Každým rokem vzpomínám
a loučím se
Stýská se mi po jejím hlase
I pohlazení
Jen ten, kdo má rád
I ten, kdo nemiluje
Zná onu cenu lásky
mateřské i milenecké
Každý máme v srdci vzpomínky na své blízké a nejbližší. Proto nechápu chaos naší doby, kdy si lidé mění partnera a představují svého momentálního přítele.
OdpovědětVymazatSlyšela jsem to vysvětlovat fundovanou paní psycholožku.
V podstatě my lidé chceme mít jednu maminku a jednoho tatínka. Během života si promítáme, které vlastnosti asi máme po mamince, které po tatínkovi. Uchováváme si své vlastní vzácné vzpomínky na původní rodinu a štěstí a pohodu s tím spojenou. Jsme vděčni svým vzpomínkám, že se máme.
Vzpomínka na rodiče by měla být důstojná, i maminku máme jen jednu. To, co píšeš, opravdu chápu, vždyť před dvěma dny jsem já vzpomínala na odchod mé maminky, i když to výročí je o pár let nižší. Na maminku vzpomínám často, ne jenom v tento den. Za ta léta jsem zjistila, že moje vzpomínky jsou už takové veselejší, i když ten výroční den má příchuť té ztráty. To pozná až ten, kdo ztratil tak blízkého člověka.
OdpovědětVymazatNechce se mi věřit, že letos v červenci to bude už 70 let, co ve věku 28 let zemřela maminka a taktéž v červenci 72 let co zemřel ve věku 39 let tatínek. Je to tak hrozně dávno...stejně to pořád bolí.
OdpovědětVymazatJste mamince velice podobná, paní Haničko.
OdpovědětVymazat