Z TVORBY JUBILANTKY MATYSÍKOVÉ

 NEŽÁDOUCÍ  TROFEJ

                                                                              144

Poměrně často jezdím vlakem, a to i na větší vzdálenosti. Atmo-
sféru nádraží, nástupišť mám nasátou v sobě a na cesty se těším.
Takové delší cestování se musí pečlivě připravit a naplánovat.
Do příručního zavazadla patří pouze věci, které jsou nezbytně nutné.
K nim se přidá svačinka a pití. Stačí půllitrová lahev s vodou. Na kafe
či čaj máme k dispozici automaty.
I tehdy jsem byla pečlivě připravená. Oblečení a svačina byly při-
chystány už večer, poněvadž budík jsem natočila na tři hodiny ranní.
Oblékla jsem se a vykročila z domova. Necelé tři kilometry jsem zdolá-
vala pěšky, neboť se mi nechtělo čekat na autobus, kterým nejezdím často.
Čas byl příhodný na cestu pěšky. Bylo chladno, ale nepršelo, nesněžilo.
Na čelo jsem si nasadila svítilnu, na bundu vestu a vykročila do tmy.
Ulice byla liduprázdná, nikde ani živáčka. Když už jsem se blížila
k nádraží, sem tam kolem mě projelo kolo. Někteří cyklisté byli osvět -
leni, někteří ne. Už jsem byla téměř u nádraží, když kolem mě projel
autobus. Usmála jsem se. Ušetřila jsem, koupím si kafe v automatu.
V konečném výsledku jsem byla ráda za tu procházku, neboť mě
čekalo sezení ve vlaku, dlouhé čtyři hodiny. Přestupovala jsem pouze
v Přerově a odtud jsem jela přímo do Prahy.

Když jedete brzy ráno, tak zpravidla bývá ve vlacích klid. Lidé
podřimují, nebo jsou sami se sebou. Málokdy nastupuje skupinka,
která je hlasitá, natěšená na dění příští. Pokud chcete mít klidné ces-
tování, tak se vagonu, kde halasně nastupují, zpravidla vyhnete.
Nastoupeno a jedeme. Nějak jsem nevěnovala pozornost sama
sobě, ale celou cestu jsem proklimbala. Nevytáhla jsem si časopisy,
které tak ráda luštím, ani oblíbenou knížku. Nějak jsem se necítila
dobře, ale to jsem si vysvětlila neobvykle brzkým vstáváním. Kontro-
la u lékaře proběhla v pořádku a já se vydala na cestu domů. Už se
mnou lomcovala zimnice, nebyla jsem ve své kůži. Nastoupila jsem
do vlaku, napila se vody a začala podřimovat. Do Olomouce se pro-
spím a bude to dobré.

 

145
Jak jsem pospávala, vnímala každé zastavení a rozjetí vlaku. Sněd-
la jsem banán, ten mě osvěžil a sledovala jízdu. Ze zkušenosti vím, že
když projíždíme Zábřeh, není dobré usínat, neboť, přestupní stanice
Olomouc, bude za chvíli. Není radno podceňovat rychlíky.
V Olomouci jsem úspěšně přestoupila na přímý vlak k domovské
stanici. Jakmile se vlak rozjel, šla jsem na toaletu. Jenom jsem při
chůzi vagonem zaregistrovala, že se za mnou dost lidí zvědavě dívá.
Co se děje? Vždyť nejsem tak atraktivní, aby si mě někdo všímal.
Hlavou mi prolétla myšlenka: „ Mám všechno zapnuté, nerozjel se
mi zip?“ Sedla jsem si na své místo ve vagoně a pokračovala na cestě
k domovu. V Němčicích jsem vystoupila z vlaku, nasedla do auta, kde
manžel už na mě čekal a jeli jsme domů.
Jakmile jsem sundala bundu, tak manžel v údivu na mě zavolal:
„Co to máš na sobě?“
„Co bych měla mít na sobě? Halenku, svetřík!“
Jenomže svetřík byl bavlněný, a na něj se přilepil potah ze se-
dadla, který byl nebo měl být umístěn v horní části místa k sezení.
Tak zvaná ochrana hlavy.
Najednou mi bylo jasné, proč se lidé po mě dívali. Nikdo mě neupo-
zornil. Také jsem jela v obyčejném vlaku s koženkovým polstrováním.
A co teď? Byla jsem v tom sice nevinně, ale… Vzpomněla jsem si
na vyprávění pana Horníčka. Lidé měli o něm říkat, že krade v hote-
lích příbory. Byl z toho zděšený a vyřešil to po svém. Přece nebude
lidem na potkání vysvětlovat, že ty příbory nekrade. To by mu moc
nepomohlo. Raději neříkal nic.
Zvolila jsem tedy cestu pana Horníčka, taktéž neříkat nic. A co s potahem?
Nevyhodila jsem ho. Ušila jsem si z něj dvě kapsičky na doklady a peníze. Při
samostatném cestování je nosím na krku a docela se mi kapsičky osvědčily.
Z nežádoucí trofeje, kterou jsem si přinesla domů na zádech své -
ho svetříku, se staly užitečné věci. Dokonce když jsem byla opět na
cestě ve vlaku, tak se mě starší paní zeptala, jestli to, co mám na krku
je talisman. Vysvětlila jsem jí, jak se věci mají.
A závěr? Z nežádoucí trofeje se stal užitečný talisman

 

LIBUŠE  MATYSÍKOVÁ

                                             Literáti na trati X aneb Příběhy železné dráhy