ČAROVNÁ CESTIČKA

 

V noci jsem se probudila a něco mě lákalo vyjít do zahrady. Byla jasná obloha,

ale velmi chladno. Tma tmoucí, avšak vůně kolem dokola. Najednou se mi pod

nohami ukázala klikatá cestička, po které jsem se pustila. Každý krok jakoby se

rozzářil a rozkvetl. Hůl jsem neměla, protože touha jít do zahrady byla natolik

silná, že mě to ani nenapadlo. Doslova jsem se vznášela a nohy nebolely.

Najednou jsem kolem sebe uviděla rozkvetlé růže, narcisky, tulipány, frézie

muškáty, bramboříky, orchideje a též jiné kytičky, které ani neznám jménem.

 

 

Všechny ale byly zbarveny do růžova nebo barvy nachové i malinové. Zřejmě

jsem tak kráčela celou noc, protože se začalo rozednívat, když jsem došla na

konec. Tam už byl souvislý záhon, ale cestička už tam nebyla. Nechtěla jsem

šlapat po kytičkách, protože by je to asi bolelo. A tak jsem se zastavila a ohlédla

zpět. Za mnou i přede mnou žádná cestička nebyla. Jen já stála mezi kytičkami.

Docela jsem se vylekala, jak budu moci jít zpět. Jenže najednou se tam objevil

mladý muž v zelené kamizolce a začal mě hubovat, proč šlapu po kytičkách.

Moje vysvětlování, že se objevila cestička, vůbec nebral v úvahu. Ale chtěl

zaplatit pokutu. Neměla jsem sebou nic a vlastně jsem byla jen v teplé košili.

Řekl, že když ho stokrát políbím, bude pokuta uhrazena. Když jsem mu

oponovala, jak se pak dostanu domů, tak řekl, že to se potom zase odčaruje

a cestička pro návrat domů se opět objeví. Abych pravdu řekla, tak líbat tohoto

sympaťáka, který měl tmavé oči i tmavý vous bylo příjemné. Vůbec mi to

nepřipadalo nepatřičné. Odpočítávání prováděla kukačka a já byla vlastně

v pohádce. Krásnou noc, kdy bolesti odešly neznámo kam, bych si ráda zase

někdy zopakovala.