NEDĚLNÍ RANNÍ OKÉNKO

 

ČASEM ZPÁTKY

Tomáš Přidal

                                                                                 

Milujeme se na plátnech nebeských,

procitáme a dotýkáme se dvou realit,

jsi ulovena v polibcích mých,

říkám Ti, čas zatím nechej být...

nech mě ještě snít

& srdce naše tlukotem znít!

 

 

Chci ten čas vzít,

vrátit zpátky jeho přítomnost,

říci mu, už má(š) dost,

chci vrátit naši první noc.

Tmu, která hraje na budoucnost,

nehraje na falešné pocity,

má vlastní pravdu a cizí soudnost,

jsme v ní ukryti jen já & ty...

 

 

 

Časem zpátky?

S rukou svou v Tvojí dlani.

Život je příliš krátký!

Abych mohl procitnout z mrtvýchvstání.

Ano, vidím, že blíží se svítání

duší, jež hraje světlem i tmavou tuší,

sluší Ti, když zpíváš mi doteky

o našem krásném umírání

& já rozkoší proteklý

 

rozpouštím se láskou,

s omamnou otázkou,

mám nádherné vidiny?

Ta vidina jsi jedině Ty,

nejkrásnější, skutečná,

milovaná, ručená,

v mojí krasojízdě

rozkoší mučená...

Na prsteníček z hřejivého pocitu

navlékám Ti Časoprsten,

ukovaný z empatií a šťastných přílivů,

vraceje naši naději jako živý sen.

Živé snění v našich srdcích,

v myšlenkách i ve slovech,

žádná krutost nepokosí,

ve výprodejích, plných ospalých slev.

Ani kdyby zařval lev,

příběhy zdolal jako šampion, 

řítil se k nám po schodech,

místo jedné mordy měl jich milion.

Vím, že ani On

by nestrávil návrat

časem zpátky...

 

 

Pojď, má Múzo,

musím ještě zabrat,

bavit se na disko párty.

 

 

Slzy jsou přívěsky, zavěšené

na oblačných provázcích?

Inu, (samo)zřejmě,

pouštíme je v nesnázích!

 

 

 

 

Když popadaly všechny slzy,

z jasného nebe i z Tvé tváře,

časem zpátky vrátilo se brzy

moudrosloví andělské záře...

Rozjasnily náš přístav vášní,

světlem vykreslily cestu vpřed,

jediné, co mi přišlo zvláštní,

kol nás byl cítit strach a led.

Říkám si leť,

leť si časem zpátky,

v létě netuhne krev,

nýbrž proudí optimismu látky.

Časem zpátky,

vrátit se k pravdě i lžím,

o to se raději nesnažím,

přec Osud je vratký.

Často jsi dole,

občas i nahoře,

ke svojí smůle

nemáš se s Osudem za dobře.

Někdy však Osud nakloní karty,

uzříš, že život bude stát za to!

Proto si nikdy nekupuj Sparty,

tráví Tvé plíce jak patina zlato.

 

 

 

 

A Ty - to moje zlato,

co by sis přála za návrat k mládí?

Realita je někdy špinavá jak zatvrdlé bláto,

ovšem sny, ty nás do tajů přání stále svádí...

V bdělém stavu mysli 

(i v jeho bezvládí).