NAD KNIHAMI FRANTIŠKA SKOPÍKA

 Nedávno jsem četla knihu, která pohladila moji dušičku. O tom, že pocházím z jihočeské krajiny 

 a vdala jsem se na Moravu, je za ta léta, co píšu blog, známo. Když se v obráceném krajinném osudu 

 potkáte s Františkem Skopíkem, autorem knihy Před lesem pokleknu! - je to velmi zajímavé. Rodák 

z Kroměřížska, se narodil v roce 1939  a knižně debutoval v roce 2017 souborem povídek a 

vyprávěním životních příběhů, které vyšly pod názvem Upřenost. Letos na jaře vyšla jeho 

vzpomínková  kniha na dětství a mládí. Je to románový příběh muže, který  hledal tu správnou cestu 

k vysněnému cíli a milovanému lesu. Kniha je podobně jako debut ilustrována černobílými ilustracemi 

Lenky Pužmanové. Už na titulním listě je působivý obraz mladého muže, který  svým postojem

 vyjadřuje touhu, vůli i lásku ke svým stromům a vypadá to, jako by přímo zachytila autora ve věku 

 dvaceti let. Možná mám proto takové vnímání, že jsem žila  ve městě, kde sídlí vyhlášená lesnická 

škola a taky jsem měla první lásku mezi jejími studenty. Kniha má 377 stran a vydalo ji BASTA, 

českobudějovické nakladatelství.  

       Domnívám se, že tento autobiografický román mohl vzniknout až v čase, kdy si člověk leccos 

uvědomuje a taky vzpomíná na dětství, které nebylo hezké, a také na to, co mu pomáhalo smířit se 

s tím, že maminka více milovala Boha jak jeho. Nikdy ho nepohladila a ani k sobě nepřetiskla. 

Chodíval do lesa k studánce, o níž se vyprávělo, že má zázračnou vodu. Od útlého dětství  se jí  

 svěřoval se svými radostmi i smutky a rozmlouval s ní. Ona sice nemluvila, ale citlivě naslouchala 

a provázela ho až do doby, než byl zaveden vodovod. Jeho životní cesta měla několik zastávek: 

 Zborovice, kde se narodil, Kostelany a Kroměříž, kam chodil do školy, Strážnice, kde absolvoval 

lesnické učiliště a Písek, kde studoval Střední lesnickou technickou školu. Kniha končí maturitou a 

bude  pokračovat příští rok s názvem Les na kolenou!  V této knize jsou nádherná vyznání městu,  řece 

Otavě, skalám nad řekou, Fráňu Šrámkovi i lesním výšinám.  Je zde taky nádherně vysvětleno co 

znamená „ Jdu do hory „ a Jdu do lesa“.

       Asi v polovině knihy je vyznání řece Otavě i  Písku. „ Bez Otavy by Písek slávy sotva  nabyl. Je 

jeho živou páteří, je osou tvůrčího nadšení, pro ty, co  chtějí skrze své nitro něco trvalého v Písku 

zpodobnit.“

   

                                                                                                                                                                                                                                                               Hana