100. VÝROČÍ NAROZENÍ

 

Koncem června 2012 jsme s manželem šli z procházky a protože nás už boleli nohy, rozhodli jsme se,  že počkáme ve Slavoníně na autobus. Na lavičce seděla jakási malinká paní, vypadala jako bezdomovkyně, s taškou plnou hadrů a s berlemi. Po chvíli jsme si s ní začali povídat.A najednou ona vytáhla knížku a prosila nás, abychom ji za 100 Kč koupili, že nemá, co jíst, že je autorkou. 

Byla překvapena, když jsem jí řekla, že  jsem ráda, že se s ní setkávám, že je vlastně tou věhlasnou sportovkyní, která má zlaté medaile za seniorské atletické závody v běhu a je nositelkou Ceny města Olomouce za rok 1998. Byla překvapena, že vím. Kdybychom u sebe měli více peněz, asi bychom koupili knížek víc. Nechala jsem si ji hned podepsat a byla jsem ráda, že knihu mám. 


 

Dne 22. ledna 2022 uplyne 100 let od narození Marie Hanákové, české mistryně světa, která napsala na jaře 2004 knihu s názvem „Běhám“, kterou vydalo olomoucké nakladatelství Rubico v edici Křižovatky. Kniha má 140 stran a 21 kapitol, které popisují neobyčejný příběh české trojnásobné mistryně světa.


 

Narodila se v malé obci Mostiště u Velkého Meziříčí na Českomoravské vysočině jako nejstarší dítě čtyř sourozenců. Její rodiče měli nepříliš výnosné hospodářství  o rozměru 20 ha. Autorka vzpomíná na poetické zimní večery, kdy se scházelo u nich doma několik žen, dralo se peří a vyprávělo se plno pověstí z blízkého okolí. Radostné dětství brzy skončilo, když jí v devíti letech náhle zemřel tatínek. Maminka sama na hospodářství nestačila a tak se po roce vdala a záhy poznala, že to není pro její děti ten dobrý tatínek. Zabral celé hospodářství a děti nedostaly z dědictví po vlastním tatínkovi nic a ještě ani svatbu z domu nemohly mít. Musely tvrdě pracovat, viděl v nich levnou pracovní sílu. Když se narodili dva kluci, tak je oba opatrovala. Tatínek ani nedovolil, aby pokračovala ve  škole. I její učitelka šla orodovat k rodičům, aby pustili Marušku na Učitelský ústav do Chrudimi, ale marně. Otec potřeboval neplacenou služku   a ne vzdělanou slečinku. A maminka velmi podléhala vůli nového tatínka a tak vypravila rok před ukončením školy Marii do služby v Kamenném u Tasova. Než šla do školy musela nakrmit krávy a vyčistit chlév a po návratu z vyučování chodila pomáhat na pole. Ale zvládla to, protože byla z domova zvyklá, ale slyšela vlídné slovo a dostala najíst. Neztrácela naději na splnění dětského snu, být učitelkou a věnovat se sportu. Za okupace byla nasazena na nucené práce do továrny, kde se opravovaly vojenské oděvy. Po válce v roce 1945 byla přijata do školy v Prostějově jako absolventka kursů opravňující vyučovat obor dámského krejčovství a kreslení střihů. Ve volných chvílích vypomáhala v zahradách nebo šila v domácnostech, aby si přivydělala. O víkendu jezdívala za maminkou, ale vždy musela vyslechnout výčitky o vyjídání. Její první místo bylo v Havlíčkově Brodě, pak v Uničově na Zimní rolnické škole, kde se hoši vyučovali zemědělské práci a děvčata měla na rozvrhu zařazeno šití, vaření a vedení domácnosti. Po zrušení této školy byla převedena na Hospodyňskou školu do Bruntálu. V roce 1953 se rušily bývalé hospodyňské školy a tak po téměř pěti letech odešla Maruška do Olomouce na místo vychovatelky Zemědělské technické školy, kde měla na 80 dívek a hochů. Práce vychovatelek byla náročná a pro tolik studentů byly jen dvě vychovatelky. Poslední den roku 1954 se provdala a přijala příjmení Hanáková. Svatbu jí vystrojila sestra Hedvika. Ač si šetřila, tak všechny její úspory padly, protože byla měna a hodnota 50 korun klesla na 1 korunu. Brzy se jí narodily děti, dcera Helenka a syn Zdeněk. Bydlela s rodinou v Hranicích a věnovala se dětem. Když měl její syn dva roky byla s ním na návštěvě u sestry a zpět do Hranic je vezl její nevlastní bratr  v době, kdy bylo náledí a došlo k havárii a oba skončili v olomoucké nemocnici. Její chlapeček měl zlomenou lícní kost, ale přišlo se na to až po roce. Celý rok klučina nemluvil a měl pak trvale poškozené oči. Do jeho sedmi let se o dítě starala doma. Svoje zranění překonala silou vůle,zlomená klíční kost srostla sama, lékaři na to nepřišli. Sen sportovat se naplnil dne 9. května 1983. To už byla několik let vychovatelkou na Odborném učilišti spojů v Olomouci. Byla pracovní sobota a ten den pořádala Přírodovědecká fakulta UP v parku Běh při lampionech. Vyzvala  děvčata i hochy k účasti. Těm se to moc nelíbilo, představovali si spíše nějaké volno, ale, aby je podpořila, řekla, že poběží s nimi. Bez výjimky šli všichni. Příklad zapůsobil. Do startovací listiny napsala jiné datum narození. V cíli byla dříve než některé žákyně. Byl to krásný pocit, že bez přípravy obstála v první zkoušce zdatnosti a vytrvalosti. Myšlenka běhat už ji neopustila.  Běhala tajně. Bála se, že by rodina nepochopila její záměr a tak se vymlouvala, že jede kamarádce pomáhat na zahradu nebo jede navštívit sestru. Mezitím se účastnila několika menších závodů v okolí Olomouce, kde jí nikdo neznal. Zcela náhodně objevila v tisku zprávu, že se v Prostějově konají závody veteránů, mistrovství ČSSR. Ale aby se mohla účastnit, musela být členkou nějaké tělovýchovné jednoty a tak se nechala registrovat v TJ Lokomotiva. Když přijela do Prostějova, tak se děvčata, závodnice ptaly, kde běhala, že jí neznají. Když jim přiznala, že teprve začíná, pomohly jí trochu se orientovat. Běh na 800 m málem nezvládla, protože neznala pravidla o vzdálenosti. Povolily jí ještě jednou závod opakovat. Nechtěla to totiž vzdát. Teprve zjistila, že existuje organizace Atletický svaz veteránů při Ústředí Československé tělesné výchovy v Praze. Šlo o sdružení žen od 35 let, kteří reprezentují naší republiku na významných závodech v zahraničí. Trvalo delší čas, než jí mezi sebe přijali. Nějak nemohli pochopit, proč chce běhat ve svém věku, když neběhala v mládí. V prvním roce běhání v roce 1985 uběhla 18 závodů, většinou kratších tratí. Rok 1986 začal pro ní smutně, protože jí zemřel manžel. Děti už byly z domova pryč a zůstala sama. Vrátila se k běhání po pětiměsíční přestávce a zaběhla  32 závodů,

 některé 10 km a 14 ti denní Běhy pro zdraví absolvovala v zimním období. První závod v cizině absolvovala na Mistrovství Polska dne 13.6. 1987, kde se konalo mezinárodní mistrovství veteránů v Murowanej Gošlině. Byla první ve své kategorii, kdy měla 65 let a 10 km uběhla za čas 51:13. Odměnou byla krásná čínská váza a vzácný diplom.Celkem za tento rok absolvovala 56 závodů a 10 kondičních běhů pro zdraví. Rok 1988 absolvovala Mistrovství Evropy v Belgii, kde byla první, ale vše si musela zajistit sama.


 

Sportovci z Prahy jeli autobusem, ale nechtěli jí mezi sebe, protože už měla věk 66 a půl roku a nemohli pochopit, proč chce ve svém věku závodit. Zvládla v tomto roce 58 závodů. A zkusila i triatlon. A rok 1989, byl rokem, kdy navštívila Ameriku. Veškerá pomoc z Prahy zase byla marná. Ústředí  atletické v Praze pro ní nemělo pochopení a tak nikdy žádné informace pro závod v zahraničí nezískala. Musela si to sama vykorespondovat ač neznala žádný cizí jazyk. Více ji pomáhali zahraniční sportovci než čeští úředníci. Ti poslali do Ameriky občany z Prahy, kteří nezávodili, jen se jeli  podívat na mistrovství. Tak paní Hanáková vezla s sebou i malého chlapce Tomáška za babičkou do USA, která ho čekala na letišti. Když viděla moře i skalnaté pobřeží, uvědomila si, že se jí zdával sen o této krajině, jak tam běhá. Byla přihlášena na běh 100 m, 5 km a 10 km a výsledky nebyly špatné. V cizině absolvovala šest závodů a v naší republice 34 a přes zimu 12 kondičních běhů. Trénovala taky u Kosíře, na Svatém Kopečku a ve Šternberku.V roce 1990 zvládla první maratón v německém Regensburgu a to měla  68 let a 9 měsíců. Získala 45 diplomů a pohyb jí zdravotně velmi prospíval. V roce 1991 byla konečně přijata do Atletického svazu veteránů v Praze a začala dostávat časopis  Veteránská atletika, kde jsou členové informováni o všech plánovaných akcích na celý rok. Ten rok si zlomila ruku, ale i přesto se účastnila  Mistrovství Evropy v Itálii. V roce 1992 trénovala v Hlubočkách u Olomouce, kde se běžel po prvé maraton,  protože chtěla absolvovat Mistroství Evropy v Norsku a Anglii, odkud si dovezla medaile. Kromě toho absolvovala 59 závodů na Olomoucku. Rok 1993 po pracovním úrazu, který ji nikdo neuznal, odletěla na závody do Japonska a silou vůle závod dokončila a získala stříbrnou medaili. A v krosu získala zlato. Příšerné bolesti páteře nějak překonala a silou vůle závod dokončila. Ten rok ještě zvládla  závody v Rakousku. V roce 1994 doslova excelovala na Mistrovství Evropy v Athénách. Zvítězila v běhu na 10 km a v maratonu a v závodě na 5 km skončila druhá. Z České republiky startovalo 17 žen. Ten samý rok se účastnila i Mistrovství světa v dlouhých bězích v Kanadě, kde získala stříbrnou a zlatou medaili. V knize uvádí, že všechny medaile mají cenu jen pro toho, kdo si je zaslouží. Nedají se zpeněžit. Ty pravé zlaté ceny se dávají jen mladým sportovcům. Po návratu z Ameriky zvládla ještě Velkou cenu vytrvalců z Olomoucka a soutěžní závody v Rakousku. Celkem zaběhala 44 závodů. Rok 1995 měla v plánu účast na Mistrovství světa v americkém Buffalu v červenci. Celý rok šetřila a ukládala korunku ke korunce, aby měla na cestu. Dne 19. července zvítězila sama nad sebou a i při tropických teplotách zaběhla závod tak, že obdržela zlatou medaili. Následující den se jela podívat na Niagarské vodopády. Česká výprava se velmi dobře umístila. Získala  též 1 bronzovou medaili.  Po návratu domů zvládla ještě závody v Šumperku a na Olomoucku, závody v Rakousku i dalších 64 závodů. Rok 1996 byl zahájen během ve Slatinicích a během na Kosíř. V červnu měla naplánované závody v Belgii a v červenci ve Švédsku. Začátkem ledna 1996 začal o ní natáčet film režisér Milan Jelínek z Hradce Králové o průběhu její činnosti jak pracovní tak sportovní. Byl pak vysílán dvakrát v televizi v pořadu Senior klub. Jenže plány a realita se někdy míjí.

Dne 21. října 1996 srazilo na přechodu paní Marii Hanákovou osobní auto, které řídila nesvědomitá řidička. Narvala k sobě do auta zraněnou paní a protože měla známé na policii  nikdo nezařídil, aby byl odvezena do nemocnice. A těžké zranění nikdo nebral v úvahu. Ani věřit se nechce, že je to možné. Řidička něco slíbila, ale nesplnila a tím, že se zraněná dostala pozdě k ošetření, nebylo už možná náprava, až do smrti byla trvale invalidní, menší o 10cm. Soud proběhl bez přítomnosti zraněné  a paní Hanáková nedostala nic ani od pojišťovny, ani od státu a všude se jí vysmáli. Po návratu z LDN Moravský Beroun měla cca 41 kg a nikde žádného dovolání. Dne 24. června 1999 obdržela Cenu města Olomouce v kategorii sport. Bylo to ocenění za získání 22 medailí za deset let, co běhala. Tři zlaté z mistrovství světa na tratích 10-25 km, pět zlatých z mistrovství Evropy v maratonu a na tratích 5-10 km  a 25 km.  Její kniha opravdu stojí za přečtení, protože její vzpomínky na běhání i cesty po světě jsou velmi zajímavé. Škoda, že to krásné a nadějné zmizelo nepozorností jedné litovelské řidičky, která trestuhodně zasáhla do života české mistryně světa. Zemřela 3. února 2018 v Olomouci.

Kniha se výborně čte a pokud budete mít zájem blíže se seznámit s touto významnou osobností

 podívejte se na :www.muj-antikvariat.cz


 

 

Komentáře

  1. Takových lidí víc. Nejen sportovců, ale i takových všímavých autorek jako jsi ty. Teď bude hodně lidí vědět, že pohybovat se i ve vyšším věku slouží zdraví. Ani této dámě se nevyhnula lidská nepozornost. Lidé jsou různí ☺

    OdpovědětVymazat
  2. Skoro se slzami v očích jsem četla o té paní Hanákové. Běh, to bylo to, na čem jsem v tělocviku většinou ztroskotala, než zjistili, že mám nález na plících a zůstalo mi jen normální cvičení, ale třeba lyže a delší běh lékař nedoporučoval. Obdivuji tedy každého, kdo to umí a hlavně vydrží. Jak vidno svět není spravedlivý a pro někoho žádné zřízení není dobré, spíš neuznalé.♥

    OdpovědětVymazat
  3. Haničko,jsem v šoku nad bezohlednosti a úplatnosti sobeckych lidí.
    Smekam před statečností a vytrvosti paní Hanákové ❤️

    OdpovědětVymazat
  4. Libuše

    Paní Marii Hanákovu jsem znala osobně. Byla to cílevědomá,skromná žena, která překonávala sama sebe, a svým optimismem dodávala energii i druhým lidem. Čest její památce!
    Na takové lidi se nezapomíná.

    OdpovědětVymazat
  5. Lydie

    Opravdu velice zajímavé....

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

PODĚKOVÁNÍ SM

O ČOKOLÁDĚ .. .