HOUPAČKA U TOMISLAVA

 

                          Když jsem začala chodit na střední školu, seznámila jsem se s klukem,

                           z vedlejší třídy. Bydlel na kraji města, kde měli velikou zahradu plnou

                           ovocných stromů a na jednom vysokém  dubu byla houpačka, na kterou

                            lákal své kamarády. Jeho starší ségra vždy přinesla pohupujícím se

                           návštěvníkům nějaký koláč a kakao. Scházelo se nás tam několik. Prvotní

                           příčinou bylo, že se budeme učit, ale nějak k tomu ani nedošlo. Tomislav,

                            kterému se říkalo Tomík,nás často houpal nejen na houpačce. Občas něco

                            sliboval, co se nikdy neuskutečnilo a pak se nevěřícně omlouval. Taky

                          jsem si občas připadala nepatřičně, protože skutek byl vždy velmi

                          vzdálen.Učebnice jsme měli poházené všude dokola, takže když se na

                          nás někdo přišel podívat, zda se opravdu učíme, mohli jsme bez okolků

                           říci, že máme zrovna houpací přestávku. Jenže, co se často opakuje

                           omrzí. Sliby, co podniknem a kam půjdem se často nevyplnily a tak

                          jsme pak našemu hostiteli začali říkat, že už nás ty jeho výmluvy

                          a příběhy plné fantazie nebaví a ať si najde jinou společnost. Až

                              do maturity jsme mu říkali trefnou přezdívkou "Baron Prášil".