TVÉ TĚLO JE KRAJINA

 

 

 

Tvé tělo je krajina,

sličná a hvozdy obklopená,

Tvé tělo mé objímá,

ve splynutí - jako slza roztřesená.

 

Království, kde ústa máme němá,

je Tvým domovem, pro mě cizinou,

krajina, kde láska je dravá šelma,

jejíž lovecké instinkty v boji nezhynou.

 

Cítím vůni i krev Tvou,

procházím se po Tvé odhalené šíji,

naše rty nechám projít tmou,

jsou v sobě zaklesnuty jako dovádiví štíři...

 

 

...jež v ocasech jed šíří,

v polibcích nesou své nenech žít,

poté se odloučí, zatřepetají stíny jako netopýři,

či snové mámení a pravda dávných křivd.

 

Nevím, co teď vidím dřív,

zda Tvé tělo nebo pouštní město,

láska je radostný smích,

dokud modré nebe nepokleslo.

 

 

Ztratilo se shůry a rozbilo se na střepy,

přinesly nám zánik místo štěstí,

krajina pozměnila ráz - jezdci dva a tři

zahřměli jako hrom se ctí:

 

Sneslo se modré z nebe,

je to snad zázrak nebo jen nezmar,

láska vás společně povede

k cíli, jehož podobu Osud nezná...

 

 

Byla to slova vítězná?

Zdá se, že krajina stále dýchá...

Láska je někdy svízelná.

Osud nám kartami jak kuchař míchá.

 

Někdy je to dobré i lahodné,

občas to zahřeje, ale i zastudí,

nevsázej na krajiny náhodné,

nebo se zavře & už je bez chuti.

 

 

 

Tomáš Přidal