SVATOVÁCLAVSKÝ PÁD

 Ne každý ví, jak oslavit Václava. Já jsem se dnes vracela z koupelny

 a zakopla jsem o práh a zřítila jsem se do předsíně z výšky 180 cm

 přímo na prdýlku. Každý mladší člověk se zvedne, otřepe a jde. Já

 jsem se po zadní části těla tzv. odprdelovala do pokoje k posteli, že

 vstávání půjde lépe. Ale kdepak.Někdy se pádu neubráníte, ač 30 let

 jsem nespadla. Ale když je svátek, nikde nikdo a v rodině máme

 oslavence, tak jsem musela všem narušit sváteční den. Zprvu jsem

telefonovala sousedce, neb má náhradní klíč a je původním povoláním

zdravotní sestra. Jenže nikdo telefon nebral. Do toho zvonil telefon, 

který byl na dosah pěti metrů. Když jsem se k němu dostala, tak na

druhém konci jsem slyšela vnučku, které jsem se svěřila s úrazem,

ale hlavně se skutečností, že se nemohu dostat hore. Děkovala za

gratulaci Vašíkovi a říkala, že jsou všichni nachlazení, ale že by přijeli.

                                                  Ilustrační obrázek - tak padá Václav
 

Tak jsem to pro tu chvíli odmítla a pokoušela jsem se dál, podkládajíce

polštáře pod sebe, zda se někde přitáhnu. Taky jsem volala " Pomóc"

a " Haló!" - ale nikdo mne neslyšel. Pak, ač nerada jsem vytočila synovo

číslo, samozřejmě jsem ho vzbudila, zrovna v den, kdy je sám doma

a mohl by se pořádně vyspat, ho vzbudí  maminka, která vždy ví, jak mu

přerušit klidový režim. Rozespalý hlas ani nevím, co říkal, ale musela

jsem mu sdělit, že musí mít klíče, aby se do bytu dostal. Mezitím mi zavolala

sousedka, která byla venku s pejskem, zda něco nepotřebuji a když jsem jí to

řekla, tak okamžitě reagovala s tím, že vezme manžela a půjdou mě zvednout.

A ono se jim to podařilo. Dostala jsem se na židli a odtud s holí na postel.

Tak jsem zase volala synovi, který už byl v autě, aby zařadil zpátečku, že už

sedím. Bolí to jako sviňa a asi ještě bude, protože pád na kostrč byla bolavá,

ale chodím. Jen jsem si znásobila BOLEST, kterou už mám dva roky u nohou

a protože si nekleknu a ani se neopřu o chodidla, neměla jsem sílu ani přes

ruce a bolavé rameno se nějak vzepřít. 

Dalo by se říct, že to byla možná i prevence na Svatého Václava, že by klíče

měla mít i vnučka, protože bydlí nejblíže. Já totiž pořád ještě špatně chodím,

neumím náležitě zvedat nohy před překážkou. Budu se muset na to soustředit.

Stále přemýšlím i šest hodin po pádu, zda bych neměla volat sanitku, aby mi

v nemocnici udělali rentgen, ale zároveň mám strach, aby si mě tam nenechali.

Souběžně čekám na jednoho hudebníka, který slíbil doručit knihy páně Štreita

- což je zároveň i výhovorka, že se nikam neženu.

Kolem 17 hodiny jsem si přece jen zavolala rychlou záchranku 

a vrátila jsem se domů kolem 22 hodiny. Zlomené a ani naštíplé to není, jen

to šíleně bolí, měla bych se někde objednat na magnetickou resonanci a

musím počítat tak dva měsíce, že to bude bolestivé. Mám být v klidu, polehávat, 

ledovat a navštívit neurologii. Hospitalizaci jsem odmítla. Při mých

alergiích je to vždy oboustranné trápení.