ČARODĚJNICKÝ ÚLET

 Noc z 29. na 30. 12. byla hrozná. V mém bytečku si udělaly

 sešlost snad  čarodějnice rodu Lukašíků nebo odjinud, Nevím.

 

Doslova jsem se krčila v postýlce a schovávala hlavu

pod peřinu. Jedna velká silueta děsného zjevení, byla

asi šéfkou všech bab, které na mě ječely a křičely, proč jsem

ještě na světě, když už jsem měla být dávno mrtvá. 

A že všechny moje neduhy posílají na mne ony, aby

dokázaly svou velkou moc i v záhrobí. Dělat nechápavé

obličeje mi nepomůže, protože jsem jí velmi ublížila,

když jsem pojala za manžela jejího syna. Už jí pak

nechtěl hladit, kde ona chtěla a jak jsem všechno to

její týrání mohla přežít? Kdybych včas odešla z jejich

rodiny, mohla jsem být nyní zdravější a užívat si

v pohodě podzim života.

Pak se ještě ptala, proč jsem si nevzpomenula, že

má svátek, vždyť mít někoho v srdci neznamená

jen na něj nadávat, ale i ho nekonečně milovat.

Nyní si se svým synem víc užívá, než když byl na Zemi.

Má v nebi ohromnou pozici, protože všechny velké pány

naučil královskou hru. Zatímco Ty se tady škrabeš a

úpíš bolestí, my se máme bezvadně. Užírej se!

                                            Kolem třetí hodiny odletěla zavřeným oknem

a do garsonky číslo 13 vletěl mrazivý vzduch.

Do rána jsem strachy už nespala. Pořád jsem

viděla ten děsivý ksicht. FUJ!