TENISOVÉ HRÁTKY U HRADISKA

 Bylo nebylo, dávno tomu, co se tři knihovnice učily hrát tenis. Jejich partneři tento 

 bílý sport zvládali na jedničku, ale přáli si také, aby jejich  drahé polovičky zvládali

 tento sport. Všechny tři mladé ženy se znaly, protože pracovaly v jedné knihovně.

Hanka, Olina i Zdenka běhaly po kurtu seč jim síly stačily, ale pro diváky a muže 

byly jen holky, které to neumí a tak na ně pořvávaly ne zrovna lichotivými názvy.

"hele držíš to jak lívanečník" , "přidej, doběhni míč" atp.  

                              Děvčata z toho byla smutná, ale na kurty U Hradiska chodila dál.

A taky trénovala v knihovně mezi regály. Někdy to odneslo zrcadlo jindy něco jiného.

Lok pivíčka či vínka při cestě domů přes Letnou, zase vše uklidnil. Byla to krásná léta.

Pravdou je, že moje spoluhráčky to lépe uměly a pohybovaly se po kurtě velmi ladně.

I tak ráda na všechna ta léta sedmdesátá  vzpomínám. Začínalo se hodně hrát

kolem 20. května, kdy měl Honza, který se o kurt několik desetiletí staral, narozeniny.

Postupem času, když bylo více tepla, chodily jsme se opláchnout do řeky Moravy. Já

byla sice jako blondýnka jak špatně vybílená předsíň, kdežto moje spoluhráčky byly

opálené jakoby se vrátily od moře.