ROZHOVOR S JIŘÍM ŽÁČKEM

 

Rozhovor jen tak na přeskáčku s panem básníkem Jiřím Žáčkem

Kde se nachází nejposvátnější místo české poezie a jak vypadá?

Nejspíš by to měl být hrob Karla Hynka Máchy na pražském Vyšehradě, ale pro nás Strakoničáky je to spíše busta Františka Ladislava Čelakovského řečená Ládíček na strakonickém Podskalí nad řekou Otavou, kam za mého mládí chodívali milenci na rande. Jestlipak tam chodí i dnes?

Určitě jste měl krásné dětství a v životě se vám dařilo. Nastaly někdy zlomové okamžiky, kdy se, jak se říká, láme chléb?

Považuji se za dítě Štěstěny, ale když mi doma v bolestech umírala manželka Eva, čekal jsem, že se zblázním. Zachránila mě sestra z agentury Cesta domů, která k nám každý den docházela. Díky za to.

Dnes při probuzení mi vytanula na mysli slova našich tří básníků. Žije už jen poslední z nich. Příbramský básník a psychiatr napsal: Na lavičce onkologie jsem Boha nepotkal. Přiznám se, že mi z toho zatrnulo. Nedávno zesnulý Karel Sýs tvrdil, že do zahrad poezie se vchází hlavní bránou. A šumavský bard Jiří Staněk kdysi dávno v jedné své básni měl pasáž: Poušť je místo, kam si člověk může vzít Sám sebe a znovu trpět. Koho jste měl a jistě máte z básníků za své největší přátele?

Řadu let jsem se kamarádil s Karlem Sýsem, Michalem Černíkem a Josefem Šimonem, ale spřízněných duší mám mezi psavci víc, třeba slovenského básníka Ľubomíra Feldeka, kterého jsem překládal. A dvě poetky byly dokonce mé nejdůvěrnější přítelkyně, samozřejmě ne současně.

Obtížně se hledá i vysvětlení pro tvrzení, že na každé válčící straně stojí stejný Bůh. Co s tím uděláme?

Než abych si myslel, že Bůh je zlomyslný bojechtivý úchyl, raději v Boha nevěřím.

Potká-li člověka ztráta milované bytosti, vyhodí-li ho z práce a zastihne-li jej těžká nemoc, jsou to věci, které nám hrozí zničením. Stojí to jistě mnoho sil, aby se člověk nevzdal. Kde tu sílu lidská bytost bere, není-li to tajemstvím?

Věřím, že tu sílu nám dodávají naši bližní, ti nejbližnější. Tak to aspoň cítím. Ale z vlastní zkušenosti také vím, že naše tělo často bývá statečnější než naše mysl – kde mysl rezignuje, tam tělo ještě bojuje.

Nachází se ve vašem literárním díle nějaká kniha, na kterou dodnes tu a tam vzpomínáte? Nebo již před vámi povstávají nové tvůrčí sny? A můžete nám je prozradit?

Přemýšlím spíš nad tím, co budu psát, než abych se zabýval texty dávno publikovanými. Jen se bojím, že mozek 80tiletého člověka už asi nemá takovou fantazii a takové nápady, jaké měl před 40 nebo 50 lety.

Mnozí se bojí umělé inteligence, ale v podstatě je pouze tím, co do ní vložíme, čím ji nakrmíme. Protože má nepřeberné množství informací, odkud může čerpat, její stanoviska jsou leckdy pozoruhodná. Nebo už se nacházíme v době, kdy AI vezme práci básníkům, malířům, prostě všem lidem od kumštu?

Ano, AI je nesmírně výkonný idiot, co se týče množství zpracovaných informací, ale emoce, které potřebujeme pro život i pro tvorbu, čerpáme od živých lidí. Jestli někomu vezme AI práci, pak nepochybně těm, kdo vykonávají bezmyšlenkovou otročinu; na lidi s tvůrčí inteligencí žádný idiot, ani AI, nemá.

Myslím si, že jste o AI hodně přemýšlel. Je v dohledné době nějaký předěl či odrazový můstek, kdy sama sebe začne zdokonalovat? Jaký to pak bude svět?

Abych se přiznal, o AI nepřemýšlím, protože ji nepotřebuji. Raději přemýšlím o ženách. Bez nich si život neumím představit.

Nedávno jsem nedokázal odpovědět na otázku: Co se stane, až zmizí všechno, dokonce i naděje, byť má tisíce malých sestřiček? Poté jsem kdesi nad sebou slyšel: Jediné, co nám může zůstat, je důstojnost. Nevěděl jsem, co bych odpověděl.

S nadějí se dobře žije, s důstojností se dobře umírá.

Skončeme trochu radostněji. Stejně je krásné, že tu a tam platí podání ruky, pohled do očí, a přijdete-li k ohništi, mnozí tuláci vám udělají místo mezi sebou.

Ať žijí tuláci, kteří nás pozvou k svému ohníčku!

Děkuji za váš čas, Vladimír Stibor

 

V Nechvalicích dne 19. března 2026