SMUTNÁ 17

 Vždy, když jsem vyslovila číslo sedmnáct, tak mi bylo blaze.

Jenže dnes to  představuje smutné výročí od úmrtí mého 

bratra Ing. Milana Petříka.

                                                                        + 28. 12. 2006

 

Pokaždé jsem k němu vzhlížela jako k velkému ochránci, protože byl

o 12 let starší a letos by se na jaře dožil devadesátky. Oba jsme se

narodili v Českých Budějovicích, ale hned po válce v roce 1946

jsme se museli přestěhovat do Písku, kam byl náš tatínek přeložen.

Bráchovi bylo tenkrát  třináct a musel opustit kamarády v rodišti.

Zapojil se do skautingu v Písku, kde studoval Obchodní akademii

a kamarádil se s Jiřím Pilkou. Taky hodně věnoval své síly kolu.

Cyklistika ho celého zocelila, jezdil trénovat na serpentýny u

penzionu Ptáčkovna. Malá sestřička byla jeho přítěží, protože

když jí dostal na hlídání, tak jí buď zapojil s kočárkem za kolo,

nebo když proháněl mičudu, stál kočárek v brance. Ale toto vše

jsem se dozvídala až později. Pro mne byl velkou vzácností, protože

po maturitě odešel na vysokoškolská studia do Prahy a domů nejezdil

každý týden, protože to bylo finančně neúnosné. Bydlel na koleji

a taky u příbuzných, kterých jsme v hlavním městě měli dost. Z domova

si vozil zavařené maso, buchty a jiné dobroty. Byl ve věku, kdy kluci

mají nekonečný hlad a při jeho vzrostlé postavě, by jedl pořád. Při

promoci se zároveň oženil - bylo to za jedny peníze a tuto dvojí slávu

měl v restauraci Savarin. Nejdříve s milovanou novomanželkou žil

v Praze, pak v Písku, odkud dojížděl pracovat do Milevska.

Ještě v Praze se jim narodili dva kluci a můj bratr získal místo v Táboře

a k tomu byt. Konečně mohla rodinka bydlet jako samostatná jednotka.

Tábor se pro něj stal jediným domovem a trojúhelník ČB + PI + TA

se v jeho 73 letech uzavřel.

                                                            ČEST  JEHO  PAMÁTCE!