KRÁČÍME

 

 

Naděje se řítí z nebe,

ovzduší místy zamrzne,

když andělé popravují sami sebe,

hlas prudce o stín zavrzne.

 

Naděje umírá poslední, však,

řítí se rychlostí závratnou a zakázanou,

padá z nebeských drah jako mrtvý pták,

otázka položená - vložena rukou kouzelnou

 

do prostoru a času,

to je tolik otazníků, avšak méně odpovědí,

jako když malíř zachytí věčnou krásu,

nevyřčenou, ale hříšnou ve zpovědi.

 

 

Zpovídat se Otci,

ač není v příbuzenském vztahu,

tu stáváme se krotcí,

uvážlivě gloria, provoláme mu slávu!

 

 

Voláme po otci i matce,

úpíme žalem, jak andělé bez křídel,

jsme na světě - avšak velice krátce,

krátce kráčíme prostorem i vlastním vesmírem!

                                                                       TOMÁŠ  PŘIDAL

(Ilustrace převzaty z PIXABAY)