NEDĚLNÍ POETICKÉ RÁNO
VĚKOVITÁ
Vidím rozpůlený odraz
Zrcadlového města
Na hladině vínového moře
Hýbe se do pěti stran
Ponořím tam rty
Chvíli nedýchám
Jsem omámen velikostí
I složitostí městské struktury
Utopím svoji chuť
V příliš malém čase
Avšak velké dimenzi
Sféře, kde výška není rozhodující
Zrcadlové brány města
Otevírají a zavírají
Čas plyne podél zdí
V chuchvalcích šepotů
Nad hlavou mi visí měsíc
Je čas utéct pokušením
Zapřu se a vztáhnu ruku
Po hvězdě, která mi právem náleží
Každý ji máme – tu svoji
Usmívá se lesklými cípy
Nešika se dokáže pořezat
Chce to schopné ruce a trpělivou mysl
Zrcadlové stěny města
Mají oči všude
Vidí skrz duše lidí i zvířat
Neponechají nic náhodě
Dnes jsem došel k oné bráně
Zaklepal a chvíli počkal
Nevím jak dlouho trvalo mé čekání
Ovšem někdo řekl ať vejdu…
To, co jsem poté viděl a zažil
Těžko pojmou slova smrtelníka
Od jisté doby žiji dvěma životy
Na jedné planetě
V jednom těle
V duševní dualitě
Podle Možností zázraků
Je tomu už několik tisíc let…
Zatím si nestěžuji
Tomáš Přidal
Této básni příliš nerozumím. Ale obrázky jsou fascinující.
OdpovědětVymazatSvatka
Libuše
OdpovědětVymazatNedělní poetické ráno. No tedy, to mi dalo. Přečetla jsem text báně Věkovitá, zůstala jsem zamyšleně stát a četla znovu. Hledala jsem smysl, propojení... Básník nás zavedl do svého imaginárního světa( vymyšleného, pomyslného, neskutečného, zdánlivého, domnělého).
Zrcadlové stěny města přesto mají svůj řád a ilustrace je vhodně doplňují.
Báseň jsem si pomalu pročítala vícekrát, a teprve pak našla jsem v ní řád.
Také jsem četla báseň dvakrát, nořila se do pocitů básníka obdivovala krásné obrázky, které dávají tušit o čem přemýšlí.♥
OdpovědětVymazat