ELISČINY VIZE

 

 

Kolem půlnoci jsem se probudila a zjistila jsem, že se nacházím

v Hovězí krajině, kde je takový pohádkový středověký hrad.

 

Právě z něj vyjížděl na koni mladý muž, který byl před hodinou

pasován na dvorního poetu, protože oslnil královnu Elisu svými

verši. 

 

 Země už byla nějaký čas ponořena do tmy tmoucí,

všude hořely ohně a ani sluníčko nesvítilo, protože bylo

v černém závoji a ponechávalo si své paprsky na dobu pozdější , 

aby mohlo ohřát zemi v blížící se zimě.

Jen obraz hradu v denním světle prozařoval

potemnělý hrad a dodával mezi lidi LEPŠÍ NÁLADU,

aby netrpěli nedostatkem sluneční energie.

Dívala jsem se na tuto scenérii malým okénkem

a přemýšlela, co bude dál.

Za chvíli se v hradební síni sešli mladí i starší

rytíři bez zbroje a začali se bavit královskou

hrou, protože královna Elisa, v den svého

svátku každoročně pořádala šachový turnaj.

 

Pak, cosi cinklo, zhasly svíčky i ohně

a všichni museli všeho nechat a odebrat se na lože, aby

další den, kdy se konaly turnaje, zápasy a další

soutěže, byli čilí.