KRAJINA ZAPOMNĚNÍ

 

Stíny se plíží po nebi,

krajinou, kterou nepoznávám,

jsem přeludem a Bůh to ví,

zapomenut, napospas lesním pannám.

 

 

Stíhá mě blesk

a v duši pád,

těžištěm bytí stesk

dřímá v mých nicotách.

 

Jdu zapomenutou krajinou,

myslím při tom na lásku,

mé oči ve tmě nezhynou,

jazyk splétá otázku:

 

 Ref:

Jsi stejná jako ostatní,

krajino neznámá,

my jsme sluhové nešťastní,

tví herci všedního drama?

 

V záchvěvu cítíme pevný stisk,

držíš nás v blízkém spojení,

jsi naše, my tvoji - já jsem si jist,

že byli jsme k tomu stvořeni.

 

Najednou všechno utichá,

jsme bez tebe a ty bez nás,

krajinu světlo protíná,

paprsky pevnější než provaz.

 

Jazyk mi splétá otázku:

 

Ref:

Jsi stejná jako ostatní,

krajino neznámá,

my jsme sluhové nešťastní,

tví herci všedního drama?

 

Obtočíme provazy směry,

zanecháme v tobě stopy,

nevím komu patří který

ukazatel, co se času chopí.

 

To nikdo nepochopí.

 

Ne, nikdo,

 

nikdo nepochopí...

 

Stíny se plíží po nebi,

krajinou, kterou nepoznávám,

jsem přeludem a Bůh to ví,

zapomenut, napospas lesním pannám.

 

Ref:

Jsi stejná jako ostatní,

krajino neznámá,

my jsme sluhové nešťastní,

tví herci všedního drama?

 

Jsi krajina nepoznaná,

jsi bohyně, tak krásná,

neprovdaná...

 

Ne

provdaná...

                                         

                                                                                                          © Tomáš Přidal, 2021