MAJCE

Prvního března dva tisíce dvacet -

je příjemné se ve vzpomínkách vracet.

Nedělní večer, pomalu se šeří,

hladinu ticha nikdo nerozčeří.

Sedím pokojně u sklenice vína,

při něm se asi nejlépe vzpomíná,

Majka mívala radši slivovičku

a k tomu ovšem ode mne básničku.

---

Tato je ovšem napsaná post mortem

a nepředám ji s obvyklým komfortem,

je to už jenom pro mé potěšení

a nečeká mne potom políbení.

Měla by právě devadesát jeden,

já o rok dříve na svět byl přiveden,

kdo koho přečká jsme se sázívali,

délku života lehkovážně brali.

Pro Majku hrálo že muži chátrají,

obvykle proto dříve umírají,

dopadlo to však zcela obráceně,

sudičky byly asi pomýlené.

Kdopak ví čím se ve svých soudech řídí

když předurčují osudy nás lidí,

kdo ví, snad je to zákon entropie

anebo také pouhá loterie.

Ať tak či onak - už se chystám za ní,

jen ať to přijde náhle, znenadání,

snažím se nenechat tu nikde dluhy,

mít uzavřené všechny letokruhy.

Poslední cesta mě nijak neleká,

předpokládám, že Majka na mne čeká,

uvaří kafe, sedneme si spolu,

načatou doplníme kapitolu.

Pokojné chvilky po práci při kávě

byly oázou v celodenní vřavě,

po mnoho roků jsem se na ně těšil,

teprve pak se všední život řešil.

Já jí popíšu jak se dole žilo

potom co její tělo dosloužilo,

ona mně na oplátku povykládá

co na mne čeká, jaká je tam vláda.

Poučí mne jak tady duše žijí,

co se smí dělat, co se nepromíjí,

kdo nad chováním má zde hlavní dozor

a na co hlavně bych si měl dát pozor.

Potom si nejspíš půjdu dát šlofíka,

po dlouhé cestě bývá to klasika,

čas i tam vládne, byť je to k nevíře,

do chvíle než se ztratí v černé díře.

Ráno mě čeká vstupní procedura

a k Poslednímu soudu ouvertura.

O všech mých hříších už chystají spisy,

budou prý přísní, ale velkorysí.

Patřím v té věci mezi pesimisty,

i když si ovšem nemohu být jistý,

vždyť byrokrati a hora papírů

ovládnou každou škvíru ve vesmíru.

Až se dostavím k soudnímu řízení

má nálada se nepochybně změní,

u soudu vždycky vládne pocit tísně,

všichni tam hledí nevlídně a přísně

Nevidí světla, znají jenom stíny,

ten Poslední soud nemůže být jiný.

Má-li být neúprosně spravedlivý,

nesmí být k souvislostem necitlivý.

Ta pře je nesčetněkrát obehraná -

kdy začal útok, kde končí obrana?

Posvětí účel cestu i prostředky,

mohou nakonec rozhodnout výsledky?

Představit si to ale nedovedu,

vždyť to závisí na úhlu pohledu,

jednání lidí má světla i stíny,

teroristé se mění na hrdiny.

Může být někdy pomsta spravedlivá,

lež milosrdná, pravda necitlivá,

co všechno se smí udělati z lásky,

lze vychovávat děti i výprasky?

Že rozhodnutí není jednoznačné

je možno říci dříve než soud začne.

Malé hříchy snad skončí amnestií,

vždyť zlí i dobří v stejné zemi shnijí.

Existují i skutky promlčené,

či třeba lidským právem posvěcené?

Hranice zapálené pro kacíře,

hříchy páchané lidmi v dobré víře?

Já o tom soudu mám své pochybnosti,

zasáhne lidi dávné minulosti?

Bez Boží vůle ani vlas nespadne,

najít viníka mělo by být snadné.

Už Karel Čapek v své povídce píše,

že soudy patří jen do lidské říše,

Pán Bůh nesoudí, jemu patří nebe,

Všemohoucí by musel soudit sebe.

Nevěřím v peklo, očistec či nebe,

co nám však brání věřit v sama sebe?

Svými skutky si sami vytváříme

tu nesmrtelnost o níž někdy sníme.

Život nekončí pitvou prosektora,

ani projevem kněze či pastora,

je sice pravda, že všechno pomíjí,

ve vzpomínkách však lidé dále žijí.

Je tady něco co snad nemá jména,

zóna paměti, obsáhlá doména,

ve skutečnosti člověk neumírá

dokud adresu někdo otevírá.

Někdo nastřádá sotva jednu sloku,

druhý přetrvá po tisíce roků.

Vzpomínka na někoho nese hrůzu,

jiná má zase v doprovodu múzu.

Milé vzpomínky potěší, pohladí

a z paměti je vynášíme rádi,

některé v sobě lásku ukrývají,

jiným se lidé radši vyhýbají.

Nebe a peklo - jen tak je skutečné,

může být dlouhé, přesto není věčné.

Čas ale není vždycky spravedlivý,

někdy je zlý a jindy milostivý.

Posmrtný život trvá často déle

než žili toho jména nositelé,

teprve až si nikdo nevzpomene

je lidské putování ukončené.

Sedím pokojně u sklenice vína,

vzpomínky krášlí příjemná patina,

táhnou mi hlavou bez smyslu a cíle,

i tak jsou ale příjemné a milé.

Takové chvíle nebyly nám cizí

v časech kdy neznali jsme televizi,

sedávali jsme s Majkou mlčky, tiše,

ponořen každý do své vlastní říše.

Neříkal jsem jí co mi táhne hlavou,

jakým řečištěm mé myšlenky plavou,

ani já nevím o čem tehdy snila

než na závěr mě vlhce políbila.

Je příjemné se ve vzpomínkách vracet

prvního března dva tisíce dvacet.

LUBOŠ ŠIK

1. 3. 2020