MAB A PÍSEK

Písek aneb Moji jihočeši mi rozumějí

(Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Písku v roce 2005)

Měla jsem velikánské štěstí, že putování Obhajoby pastelky

po českých městech začalo právě v Písku. Dostalo se mi tak

vřelého přijetí, že jsem se zahřála i v nečekaně zimomřivém

počasí. Zima se toho roku vlekla až do půlky března, kreslení

bylo plánované do chodby Městské knihovny, ale nikdo netušil,

že bude venku pod nulou. Knihovna mě ale nenechala na holičkách,

---

poskytla mi elektrické topítko a za pár dní už na Otavu přilétli

rackové a s nimi s velkou parádou jarní tání. Na písecké veřejné

kreslení vzpomínám nejraději, na ranní sladké snídaně v cukrárně

u Kamenného mostu s výhledem na racky a labutě, na večery pod

orientální lampou v útulné čajovně, kde jsme odpočívali nad šálkem

čaje a pozorovali pohádkového křížence černého psa s netopýrem

- šotka Amálku. A když jsme se vraceli k rodičům našeho kamaráda,

kde jsme přebývali, vítal nás starý pan Kuník, zedník, který se chtěl

stát knězem, vlídně se slovy: "Buďte zdrávi."

Už od prvního dne kreslení začali chodit nezapomenutelní návštěvníci,

pamatuji se na studentku ekologie, která měla při pohledu na mé

obrazy smyslové vjemy, věděla jak zní hudba "Na dně studně" a tušila

jak chutná "Jarní polívčička matky Země", na paní učitelku, která na

mé kreslení vodila jednu třídu za druhou a věnovala se svým žákům

s nekonečnou pozorností a vnímavostí, na chlapce Kubu, který u mého

stojanu vystál důlek za dlouhé hodiny, které u mě trávil, na slečnu

Calarien, která velmi dobře věděla po kterých cestách chodím do své

krajiny fantazie, na starého pána, který konečně zjistil, jak může

nakreslit hvězdy na pozadí svého vyřezávaného betlému. A když jsme

se vraceli domů, vítal nás starý pan Kuník se slovy: "Buďte hodně zdrávi."

Z náhodných návštěvníků se stali každodenní. Chodil za mnou neodolatelný

patnáctiletý grafiťák s okem zalitým krví z nějaké rvačky. Žasnul nad mým

pastelkovým kouzlením a pohoršoval se nad tím, jak se znalcům umění mohou

moje obrázky nelíbit. "Vo tomdle že někdo říká, že to není krásný? Maj štěstí,

že jsem u toho nebyl. Já bych jim to vysvětlil - ručně!" kasal si rukávy.

A podruhé mi zas důvěrně svěřil: "Paní Marie, já budu milionář a skoupím

vaše obrazy. VŠECHNY vaše obrazy. A pak si budu říkat, Když tenhle obraz

paní Marie malovala, to jsem byl ještě kluk." Pouštěl se do závratných

filosofických úvah a dojímal se mou tvorbou tak hluboce, že si ani nevšimnul,

že za ním stojí jeho pan učitel z učňáku a nevěřícně poslouchá každé jeho slovo.

Když to zjistil, rychle se rozloučil a plaše odběhl. Pan učitel mi potom řekl,

že je to ten největší buřič a rváč ve třídě a že by ho ani ve snu nenapadlo,

že v sobě má krajiny, kam nikoho ze spolužáků ani učitelů nepouští.

Ke konci veřejného kreslení jsem dostala spoustu krásných osobních dárků.

Nejvíc mi k srdci přirostli dva háčkovaní motýlci, které mi přinesla roztomilá

babička se slovy: "Až příště přijedete do Písku, tak já tu možná už nebudu."

A její manžel dodal: "Dívko, budete nám chybět." A když jsme se vraceli

naposledy domů, vítal nás starý pan Kuník úplně nejvlídněji se slovy:

"Buďte móc hodně zdrávi."