MAB A PÍSEK

Písek aneb Moji jihočeši mi rozumějí

(Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Písku v roce 2005)

Měla jsem velikánské štěstí, že putování Obhajoby pastelky
po českých městech začalo právě v Písku. Dostalo se mi tak
vřelého přijetí, že jsem se zahřála i v nečekaně zimomřivém
počasí. Zima se toho roku vlekla až do půlky března, kreslení
bylo plánované do chodby Městské knihovny, ale nikdo netušil,
že bude venku pod nulou. Knihovna mě ale nenechala na holičkách,


poskytla mi elektrické topítko a za pár dní už na Otavu přilétli
rackové a s nimi s velkou parádou jarní tání. Na písecké veřejné
kreslení vzpomínám nejraději, na ranní sladké snídaně v cukrárně
u Kamenného mostu s výhledem na racky a labutě, na večery pod
orientální lampou v útulné čajovně, kde jsme odpočívali nad šálkem
čaje a pozorovali pohádkového křížence černého psa s netopýrem
- šotka Amálku. A když jsme se vraceli k rodičům našeho kamaráda,
kde jsme přebývali, vítal nás starý pan Kuník, zedník, který se chtěl
stát knězem, vlídně se slovy: "Buďte zdrávi."


Už od prvního dne kreslení začali chodit nezapomenutelní návštěvníci,
pamatuji se na studentku ekologie, která měla při pohledu na mé
obrazy smyslové vjemy, věděla jak zní hudba "Na dně studně" a tušila
jak chutná "Jarní polívčička matky Země", na paní učitelku, která na
mé kreslení vodila jednu třídu za druhou a věnovala se svým žákům
s nekonečnou pozorností a vnímavostí, na chlapce Kubu, který u mého
stojanu vystál důlek za dlouhé hodiny, které u mě trávil, na slečnu
Calarien, která velmi dobře věděla po kterých cestách chodím do své
krajiny fantazie, na starého pána, který konečně zjistil, jak může
nakreslit hvězdy na pozadí svého vyřezávaného betlému. A když jsme
se vraceli domů, vítal nás starý pan Kuník se slovy: "Buďte hodně zdrávi."
Z náhodných návštěvníků se stali každodenní. Chodil za mnou neodolatelný
patnáctiletý grafiťák s okem zalitým krví z nějaké rvačky. Žasnul nad mým
pastelkovým kouzlením a pohoršoval se nad tím, jak se znalcům umění mohou
moje obrázky nelíbit. "Vo tomdle že někdo říká, že to není krásný? Maj štěstí,
že jsem u toho nebyl. Já bych jim to vysvětlil - ručně!" kasal si rukávy.
A podruhé mi zas důvěrně svěřil: "Paní Marie, já budu milionář a skoupím
vaše obrazy. VŠECHNY vaše obrazy. A pak si budu říkat, Když tenhle obraz
paní Marie malovala, to jsem byl ještě kluk." Pouštěl se do závratných
filosofických úvah a dojímal se mou tvorbou tak hluboce, že si ani nevšimnul,
že za ním stojí jeho pan učitel z učňáku a nevěřícně poslouchá každé jeho slovo.
Když to zjistil, rychle se rozloučil a plaše odběhl. Pan učitel mi potom řekl,
že je to ten největší buřič a rváč ve třídě a že by ho ani ve snu nenapadlo,
že v sobě má krajiny, kam nikoho ze spolužáků ani učitelů nepouští.
Ke konci veřejného kreslení jsem dostala spoustu krásných osobních dárků.
Nejvíc mi k srdci přirostli dva háčkovaní motýlci, které mi přinesla roztomilá
babička se slovy: "Až příště přijedete do Písku, tak já tu možná už nebudu."
A její manžel dodal: "Dívko, budete nám chybět." A když jsme se vraceli
naposledy domů, vítal nás starý pan Kuník úplně nejvlídněji se slovy:
"Buďte móc hodně zdrávi."

Komentáře

  1. Haničko, to je tak milé  povídání,hezky se to čte.

    OdpovědětVymazat
  2. Zatopit bychom potřebovali i teď.Malovat pastelkami bude asi složitější než vodovými barvami, protože těžké je vytvořit jemné přechody barev.
    Snad jedině fauvistům by mohly vyhovovat.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

VALENTÝN - 14. 2.

MDŽ 2024

LÝDIE MÁ SVÁTEK