DALŠÍ RODINNÝ SVÁTEK
Mezi vánočními svátky a Novým rokem byly dva dny,
které v naší rodině byly sváteční. O 27.12. jsem už
psala v neděli
a 29.12. mívala svátek manželova maminka MILADA,
ač v kalendáři je Judita.
Uprostřed v brýlích je manželova maminka.
Tenkrát jsme ještě bydleli v jejím bytě.
Fotka je z roku 1970.
Ten den se vařilo sváteční menu. Za něž bylo považováno
kuře v těstíčku s bramborem, jablečný kompot
a pudinkový pohár se šlehačkou. Odpoledne se krájel
Pišingrový dort s čokoládou a když přišla návštěva
podávala se překapávaná káva se šlehačkou. Pravidelně
chodívala za Miladou její sestra Maryčka z Bořivojové
ulice, někdy i další paní generálové nebo kamarádka
naší babičky, paní učitelka Milada, která slavívala svátek
8. února. Babička pěstovala bohatý společenský život,
protože sama moc nikam chodit nemohla, jelikož špatně
viděla. Dokud jsme s ní bydleli a to do roku 1974, nešlo
o pohodový čas. Jako manželka jejího syna jsem
"nepatřila do rodiny" a tak si asi dovedete představit
jak jsem se zde cítila. Vždy si vzpomenu na její
narozeniny či jmeniny, protože na všechny tyto
rodinné rituály nelze zapomenout. Všechny zvyky
se každoročně opakovaly i po smrti babičky Milady, která
zemřela v únoru 1994. V dobrém na ní mohu vzpomínat jen
jako na maminku mého chotě, nebo na babičku mého
syna. Spolu jsme vůbec nevycházely.
I přesto jsem dnes rozsvítila svíčičku.
Dovedu si představit vaše soužití, i když jsem takové sama nezažila. Ale vlastně jen díky dvěma aspektům- chtěla jsem brát mužovu maminku jako svoji, protože jsem svou dávno neměla a chyběla mi. Pak ještě bydlela hodně daleko a jezdili jsme k nim jednou do roka, asi párkrát za ta léta přijeli s dědečkem k nám- 1. rok prvního vnuka, narození 2. syna (o Vánocích dojeli, aby ho viděli) pak už jen svatby našich synů těch dvou starších. Naše návštěvy jsem pojala jako začlenění do domácích prací, komunikaci s rodiči a příbuzenstvem. Chtěla jsem hlavně, aby viděli své vnuky, dokonce jsem jim je "půjčila" na čas od Vánoc do Velikonoc v 5 letech věku, aby se naučili jazyk, což se podařilo. Sice ho moc po léta nevyužívali, ale domluví se trochu, rozumí, což u maďarštiny není tak obvyklé.
OdpovědětVymazatRáno jsem se divila,že je Milada v kalendáři.Pak jsem si uvědomila,že jsem koupila kalendář s českými a slovenskými jmény.Na Slovensku má opravdu svátek Milada,u nás Judita.U nás jsme měli malou oslavu-včera měla svátek snacha-zítra má svátek vnuk :) :) :) Přeji krásný podvečer
OdpovědětVymazatJsi dobrá žena, že takhle vzpomínáš. Já jsem tohle nezažila, ale moje maminka ano, když se přivdala k tátovým rodičům na chalupu. Byla o hodně mladší, než moji prarodiče, tak ti si snad mysleli, že s ní budou orat a vláčet. Ale to se pořádně spletli a čím jsem starší, tím obdivuji, jak se jim mladá žena uměla postavit. A tohle radím všem, komu se to děje. Já jsem byla vnučka, to bylo něco jiného. Moje máti se nakonec dočkala omluvy a velké chvály od své tchyně, ale to bylo už na sklonku babiččina života. Prostě i mezi námi ženami se najdou takovéto typy.
OdpovědětVymazat[3]: No, já jsem se taky divila, když jsem v její pozůstalosti našla korespondenci, kde mne chválila, ale osobně mne nikdy nepochválila a vždycky bylo vše špatně. Velice na mne žárlila.
OdpovědětVymazatMuselo to být těžké a vidím, že i dodnes v sobě nosíš křivdu. Škoda, že něco takového člověk vláčí na zádech celý život. Ale roky se vymazat nedají.
OdpovědětVymazat