ZIMNÍ RADOVÁNKY

Když jsem byla malá holčička, tak jsem milovala sníh

a vždycky jsem se těšila až přijede bráška na víkend

z Prahy domů, kde studoval vysokou školu, a půjde

se mnou a se saněmi na kopec. Jezdívali jsme

k Honzíčkovi, na Šobrovnu a tam kolem. Jenže to jsem

měla pět let. Čím jsem byla starší, tím jsem si prosazovala

samostatnost a za pár let jsem chodívala na Šobrovnu sama.

---

Lyžovat jsem se nikdy nenaučila, protože jsem nesměla

na lyžích jezdit, kvůli růstové vadě na kolenou. Bruslit

jsem chodívala na řeku Otavu a na tři rybníky za Amerikou.

Tenkrát ještě byly brusle na kličku a ty krasobruslařské

jsem nikdy neměla, protože zase tak krásně jsem se po

ledě nepohybovala. Víc jsem byla na zemi. Ale úžasné

bylo jezdit po Otavě kolem ostrova nebo k železničnímu

mostu. Jen jednou se led probořil a já se namočila, ale bylo

to naštěstí u břehu. Pěkně jsem se prochladila a odnesla jsem

to zápalem plic. Nejpůvabnější čas pro zimní radovánky

byl v období mých šestnáctých a sedmnáctých let. Nešlo jen

o koulovačku, stavění sněhuláků, ale i válení sudů a jiné

škádlení s vločkami a první láskou. Nejromantičtější byl

večer , kdy svítily hvězdičky, nikde nikdo, půvabná tma na

sněhu, kdy je vidět všechno a nic.