TMA JAKO V PYTLI

Téma týdne u mne vyvolalo vzpomínku na

písničku Jarka Nohavici " Jdou po mně jdou..", kde se

mj. zpívá o tmě jako v pytli v celách Sing Sing. A hned

se mě odvíjí příběh, který se stal před více než dvaceti

lety. Tenkrát jsem ještě chodila do práce a začínala éra

osobních počítačů, který jsme v práci měli jen jeden

a několik oddělení se o něj dělilo. Tím pádem jsem musela

pracovat i často přesčas, protože jsem na to potřebovala

klid, abych tam nevkládala nějaké nepravdy. A tak se

jednou asi koncem dubna stalo, že jsem se v práci

doslova zapomněla. Okno vedlo do dvora, kde

nesvítila žádná světla a tak jsem si ani neuvědomila,

že už je tolik hodin a jsem vlastně v budově, kde už

nikdo nebyl, uzamčena a zakódována. Tenkrát se

taky nově na noc kódovaly dveře z bezpečnostních

důvodů. Měla jsem na vybranou dvě možnosti.

Buď tam zůstat celou noc až do rána, anebo se

nechat vysvobodit a zavolat personální šéfce a na

policii. Zvolila jsem ostudnější možnost. Jenže šéfka

nebyla doma a tak jsem musela čekat až přijde domů,

pak teprve volat policejní ředitelství, vysvětlit, co

se stalo, sepsat protokol a připadat si jak největší

vyvrhel. Když jsem odcházela z kanceláře ve dvorním

traktu přes chodbu do přízemí, nikde nesvítilo světlo

a opravdu byla tma jako v pytli. Co chvíli něco někde

zapraskalo, parketa zavrzala, nic příjemného to nebylo.

Než jsem byla vysvobozena z historického objektu

byla téměř půlnoc. Hladová a zmrzlá jsem byla jako

ratlík a kdybych věděla, že to bude tak dlouho trvat,

čekala jsem na ono vysvobození přes čtyři hodiny,

asi bych příště volila tajné přenocování. Místo, abych

byla pochválena jak jsem pilně pracovala, byly mě

odejmuty prémie a ještě jsem zaměstnala mluvidla

téměř všem pracovníkům na dosti dlouho.