JAN SKÁCEL

Český básník a prozaik.

Narozen 7. února 1922 Vnorovy

Zemřel 7. listopadu 1989 Brno

Narodil se v učitelské rodině.

Gymnázium začal studovat v jedenácti letech Břeclavi, odkud

v roce 1938 přešel do Brna, kde maturoval v roce 1941. Zprvu

byl zaměstnán jako uvaděč v kině, ale v listopadu t.r. byl totálně

nasazen v Rakousku jako silniční dělník. Po osvobození v roce

1945 - 1948 absolvoval brněnskou filozofickou fakultu, obor čeština

a ruština a poté působil jako kulturní redaktor Rovnosti až do

roku 1952. Přes rok pak musel odejít pracovat do továrny,

po návratu byl v letech 1954-1963 redaktorem literárně

dramatického oddělení Čs. rozhlasu v Brně a v období

1963-1969 šéfredaktorem časopisu Host do domu. Od roku

1969 byl spisovatelem z povolání.

První verše publikoval už v šestnácti letech ve Studentském

časopisu, knižně debutoval sbírkou " Kolik příležitostí

má růže", která vyšla v roce 1957.

V době normalizace vydával knihy samizdatově, v roce

1978 vyšla v Torontu sbírka Chyba broskví a v roce 1980

v Hamburku sbírka návratů do kraje dětství a ohlasů

moravských lidových písní " Oříšky pro černého papouška".

V letech osmdesátých spolupracoval s Mahenovou činohrou

a s pražským Divadlem na Vinohradech. Od roku 1981

už publikoval opět oficiálně. Vyšla sbírka Dávné proso

a Naděje s bukovými křídly (1983) a taky začaly

vycházet půvabné knihy pro děti

Kam odešly laně (1985), Proč ten ptáček z větve nespadne (1988)

a Uspávanky (1983).

Posmrtně vyšla básnická sbírka A znovu láska (1991)

a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).
Doma byl oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy

umlčován, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární

ocenění: V Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských

spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89. U nás byl oficálně

oceněn až po smrti, v roce 1992 Zlatou plaketou za zásluhy

o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal in memoriam

čestným občanem Brna.

♣

NADĚJE S BUKOVÝMI KŘÍDLY

NOVÉMU RÁNU ROŽNEM SVÍCI

JE NEZNÁMÉ A NEMÁ TVÁŘE

JAK ANDĚL V DŘEVU LÍPY SPÍCÍ

A ČEKAJÍCÍ NA ŘEZBÁŘE

NĚKDY SE ANDĚL NA NÁS HNĚVÁ

ANDĚLA MÁME KAŽDÝ SVÉHO

A NADĚJE MÁ Z BUKU KŘÍDLA

A SRDCE Z DŘEVA LIPOVÉHO

(Chyba broskví, 1978)

♣

CHVÍLE

Za žádnou pravdu na světě.

Ale jestli chceš

za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,

kdy někdo za nás dýchá.

(Smuténka, 1965)

♣

SLOVA

Ta vyprošená na poslední chvíli

do mála zbývající

musí nám nyní stačit

Pověz mně

kolik jich potřebuje verš

aby ho nebylo příliš

A kolik kamínků se vejde na dlaň dítěte

a kolik do bolavých úst

Po celý den jsi zahazoval slova

aby ti zbylo večer na báseň

Někdo jde za námi a sbírá

(Odlévání do ztraceného vosku, 1984)