VZPOMÍNKA NA SETKÁNÍ S FRANTIŠKEM HRUBÍNEM

 Dne 17. září 1910 se v Praze narodil František HRUBÍN.

Toto výročí si připomínám každý rok. 

Zemřel 1.3.1971 v Českých Budějovicích.

S národním umělcem, básníkem a dramatikem, ale i knihovníkem

 jsem se osobně potkala v písecké okresní  knihovně o prázdninách

v roce 1958, kdy jsem tam byla na brigádě. Dětské oddělení tehdy

bylo ve Šrámkově ulici v jedné místnosti pod hotelem Bílá růže.

Jeden horký den odpoledne jsem byla v dětském oddělení sama,

protože paní Kudějová, vedoucí dětského oddělení kamsi odběhla.

V půjčovně byly ještě další dvě děti, když vstoupil do místnosti,

jejíž dveře byly otevřeny dokořán jakýsi pán, pro nás děti už

starší a ptal se po paní knihovnici. Ta tam nebyla a nepočítala jsem

s tím, že se vrátí do uzavírací hodiny. Bylo mi  třináct, ale už jsem

měřila 182 cm a tak v té dlouhé nohaté holce nikdo nepředpokládal,

že je to někdo, kdo tam nepatří. Odpověděla jsem, že paní vedoucí

na chvíli odešla. Načež  ten pán se zeptal, zda bych mu našla regál, 

kde jsou knihy Františka Hrubína. Odpověděla jsem mu podle pravdy,

že těch knih bude v tuto chvíli v knihovně málo, protože jeho knihy

jsou hodně rozpůjčené. Nicméně jsem mu donesla dvě novější, 

které byly pod  pultem a půjčovaly se jen slušným čtenářům, aby

nedošly k úhoně. Byla to kniha Špalíček veršů a pohádek s kresbami

Jiřího Trnky a Dvakrát sedm pohádek. Přesto, že to byly nové

knihy, bylo poznat, že jdou z ruky do ruky. Pán se usmál a řekl,

že je autorem těch knih a dovnitř se podepsal i s datem své návštěvy.

Poděkovala jsem mu a když jsem se ho zeptala, zda do Písku přijel

na delší dobu, tak odpověděl, že městem jen projíždí, protože je t.č. 

v Chlumu u Třeboně. Poděkovala jsem mu, že zvěčnil svou návštěvu, 

protože by mi to nikdo nevěřil, že v knihovně byl tak vzácný návštěvník.

Já jen litovala, že nelze koupit někde jeho knihu, kde by se podepsal.

Pan spisovatel vyndal z tašky "Kytičku z náčrtníku" s ilustracemi

Adolfa Zábranského a napsal věnování. Dlouho jsem ji opatrovala, 

až se doslova rozpadla, ale posloužila i mým synovcům. Druhý

den jsem o této události informovala pana ředitele Jaroslava Vítu

a ten se zlobil, že jsem ho nezavolala, že byl na zahradě. Ani jsem

nevěděla, kde tu oázu svého klidu má. Podala jsem mu obě knihy

s autogramem Františka Hrubína, které on uzavřel do trezoru, aby

nebyly poškozeny. Nikdy jsem na to nezapomenula, protože to byl

zážitek nad zážitky.